poslal Nepřihlášený C. S. Lewis je již několik desítek let jedním z
nejpopulárnějších křesťanských autorů, a to i mezi konzervativními
evangelikály, což je dosti s podivem, neboť on sám evangelikálem
rozhodně nebyl. Jeho učení ve skutečnosti smíchávalo prvky teologie
ortodoxní, liberální i římskokatolické (a někteří se vskutku pod jeho
vlivem obrátili k papeženectví). Ačkoliv byl Lewis nepochybně hluboký
myslitel i schopný spisovatel, rozhodně nebyl biblickým křesťanem, a to
ani podle rozvodnělých standardů dnešní doby. V jeho spisech a esejích
může čtenář ostatně nalézt víc citátů anglických i jiných klasiků než
veršů z Písma. Lze se obávat, že obliba C. S. Lewise mezi evangelikály
vyplývá z toho, že nakonec mají přeci jen větší líbost v moudrosti,
učenosti a výmluvnosti tohoto světa než v bláznovém kázání.
O C. S. Lewisovi by bylo možno napsat mnoho, o jeho konkrétních pohledech nebo o jeho shrnutí křesťanství v jeho známé knize K jádru křesťanství
(Mere Christianity), která je tak všeobecná, že se s ní dokážou
ztotožnit i mormoni. Tento článek se nicméně zaměří jen na jeho sérii
knížek pro děti Letopisy Narnie, které mají alegorickou formou vysvětlovat evangelium. Nejvíce „evangelijních“ prvků se nachází v knize první, Lev, čarodějnice a skříň, ale je na místě zmínit i něco z Poslední bitvy. O Letopisy Narnie se
díky hollywoodským filmům z poslední doby opět zvedl zájem; někteří
křesťané v nich proto vidí příhodný evangelizační nástroj. K tomu účelu
však tyto knihy slouží však velmi špatně, neboť evangelium, které
obsahují, biblickou dobrou zprávu o vykoupení z hřícha skrze Pána Ježíše
Krista a smíření s Hospodinem v krvi Beránka, příliš nevystihují.
Lev, čarodějnice a Origenes
Je-li Narnie dobrým evangelizačním nástrojem, musí z
ní každý rozumně uvažující člověk být schopen evangelium „vyextrahovat“,
i kdyby jej předtím neznal nebo o něm měl jen mlhavou představu.
Kdybychom tedy někomu dali Narnii a řekli bychom mu, že Aslan
představuje Pána Ježíše, Bílá čarodějnice Satana, Velký zámořský císař
Boha Otce, děti nás atd., dotyčný by si měl z knihy o podstatě evangelia
učinit aspoň slušný obrázek. Na tomto místě proto bude rozebráno, k
jakému závěru alegorie Narnie přirozeně vedou; vzhledem k všeobecné
oblibě C. S. Lewise a Narnie mezi evangelikály tento článek předpokládá
aspoň hrubou obeznámenost s dějem knížky (knížek).
„Evangelijním jádrem“ první narnijské knihy Lev, čarodějnice a skříň je
příběh Edmunda, který se dal na stranu Bílé čarodějnice a musel být
vykoupen skrze Aslanovo sebeobětování se. Pomiňme, že vtělený Lev by
člověka Edmunda nemohl spasit, protože potomkům Adamovým bylo ku spáse
zapotřebí druhého Adama. To však není jediný ani nejzásadnější
nedostatek. Co se týče spásy, první kniha Narnie totiž naprosto
přirozeně vede k pohledu na vykoupení, který se nazývá teorie výkupného
Satanovi (ransom to Satan theory).
Toto učení už na přelomu druhého a třetího století
zastával Origenes z Alexandrie a po něm i někteří další církevní otcové.
Tato teorie v zásadě učí, že skrze hřích lidstvo (právoplatně) propadlo
vládě Satana; Kristus tedy umíral na kříži, aby se stal výkupným,
zaplaceným ďáblu, aby tak zrušil jeho nadvládu nad zotročeným lidstvem.
Satan se ovšem přepočítal (a byl Pánem Ježíšem minimálně v jistém smyslu
podveden), neboť nemohl svatého Krista udržet v moci smrti. Kristus byl
vzkříšen, a jelikož bylo výkupné za již zaplaceno, vytrhl tak hříšníky z
ďáblovy nadvlády.
Je pravda, že lidstvo je zotročené Satanem a že Pán
Ježíš skutečně věřící vytrhává z jeho moci (viz např. Ef. 2:2, Žd. 2:14,
1. Jan 3:8 apod.), nicméně to ani zdaleka neznamená, že Pán Ježíš
zaplatil za náš hřích Satanovi. Byl to Otec, který přijal oběť Pána
Ježíše ku smíření hříšníků s Ním (2. Kor. 5:18, Kol. 1:20). Ano, Satan
nad těmi, co uvěřili v Krista a byli znovuzrozeni, přišel o své
vládařství nad nimi, vykonávané skrze hřích a smrt, ale ne tak, že by mu
bylo zaplaceno. To bychom museli uznat, že je Pánu Bohu ve spáse
člověka rovným protihráčem, rovnocennou protistranou. Bůh Otec a Jeho
svatá spravedlnost, která nemůže být ignorována, jsou v tomto pojetí
také jaksi odsunuti stranou. Navíc toto učení předpokládá, že úspěch
Pána Ježíše závisel na tom, jestli se Satan nechá „nachytat“ a přijme
nabídku výkupného, které mu ovšem nakonec „vyklouzne“. Pán Bůh však
nemůže podvádět a vůbec nemá zapotřebí nějak „chytračit“; tento pohled
tak v konečném důsledku uráží Jeho svatost, pravdivost a dokonalost.
Z Lewisovy alegorie však nelze dospět k jinému
pohledu, pokud si události už předem teologicky nepřizpůsobíme, aby
pasovaly do pravého pohledu. Nejde jen o to, že Bílá čarodějnice sama
zabije Aslana na kamenném stole. Aslan s ní o Edmunda přímo vyjednává a
nabízí se čarodějnici místo něj. Bílá čarodějnice tvrdí, že má na
Edmundův život právní nárok (protože je zrádce) a že pokud ho nedostane,
znamená to zkázu celé Narnie. Vyplývá to ze Světovládné magie (podivné
to označení Božské moci), kouzla, na němž Velký zámořský Císař postavil
Narnii. Čarodějnice tvrdí, že toto právo jí ani sám Aslan nemůže upřít –
a Aslan s tím očividně souhlasí, viz kapitola 13. Lev se s čarodějnicí
nicméně o samotě dohodne, že bude náhradou za Edmunda, a čarodějnice s
tím souhlasí. To nelze vyložit jinak než jako alegorii výkupného Satanu.
Narnie obsahuje dokonce i onen aspekt „přechytračení“
– Aslan po svém vzkříšení říká Lucince a Zuzaně: „Čarodějnice sice zná
Světovládnou magii, ale existuje ještě jiná magie starší a mocnější.
Čarodějnice dokáže dohlédnout jen k úsvitu času. Kdyby však viděla ještě
hloub, do tmy a ticha před jeho úsvitem, znala by magii jinou; ta
praví, že je-li místo zrádce usmrcena nevinná oběť, která se nabídne
dobrovolně, zlomí se Kamenný stůl a sama smrt se zvrátí.“ Čarodějnice
jednala na základě neúplných informací, a Aslan, který věděl více, nad
ní tak vyzrál. Nepomiňme také, že Velký zámořský císař, představující
Boha Otce, je v tomto vylíčení naprosto odsunut stranou; ještě před
stvořením světa nastavil pravidla, ale ve vykoupení – ani ve vzkříšení
(!) – jinak vlastně neměl žádnou roli. To je biblickému evangeliu velmi
vzdálené; výše uvedené verše z 2. Korinstkým a Koloským Jej představují
jako aktivního činitele.
Další soteriologické problémy v Narnii
Další námitka, kterou by bylo možné proti narnijské
alegorii vznést, že vykoupení potřebuje jenom Edmund, tedy ten, který se
otevřeně přidal na stranu Bílé čarodějnice. Pro čtenáře je mnohem
snazší se ztotožnit s ostatními hodnými dětmi než s ním (velmi striktní
výklad alegorie by mohl vést ke ztotožnění Edmunda s nějakými otevřenými
Satanisty, i když to jistě nebyl Lewisův záměr). Je pravda, že i jiní
tvorové jsou ve smutném stavu, proměnění v kámen, nicméně ti jsou
vysvobozeni skrze Aslanův dech, a v knize nic nenaznačuje, že jeho
obětování a vzkříšení hrálo nějakou roli v možnosti být proměněn zpět;
většina zkamenělých tvorů navíc v knize působí dojmem nevinných obětí
čarodějnice, což není dobrý obraz hříšníků. I při shovívavém přístupu
nezbývá než uznat, že alegorie Narnie příliš nevystihuje onu všeobecnou a
nerozdílnou bídu všech lidí v hříchu a společnou potřebu vykoupení z
něj v Kristu.
Onu nezbytnost oběti Kristovy a víry v Něj ještě víc oslabuje a nahlodává Poslední bitva,
ve které se plně projevují názory C. S. Lewise na možnost získání spásy
mimo víru v Krista. Zatímco u teorie výkupného Satanovi je sporné, zda
ji skutečně zastával, protože v tomto tématu byl Lewis velmi neurčitý (v
K jádru křesťanství dokonce píše, že konkrétní vysvětlení,
tedy to, jak přesně to „funguje“, není až tak důležité), v této otázce
je to zcela nepochybné, neboť ve svých esejích o tom dosti výslovně
píše. Jedná se o případ Eméta, mladého kalornijského (v nových
překladech kalormenského) šlechtice, který celý život zaníceně slouží
kalornijskému bohu Tašovi, ale po konci světa je přijat do slávy.
Když se Emét setkává s Aslanem osobně, je mu řečeno:
„Všechnu tvou službu Tašovi přijímám, jako bys ji byl konal pro mne.“
Není tomu proto, že by byl Aslan s Tašem jedna osoba jen pod jinými
jmény (což se některé záporné postavy v knize snaží tvrdit), ale pro
jejich charakter. Ten, kdo učiní něco dobrého, třebas v Tašově jménu,
činí to ve skutečnosti pro Aslana a Aslan jej odmění, a ten, kdo činí
něco zlého, třebas ve jménu Aslana, činí tak pro Taše. Důvod, proč Emét
tak usilovně sloužil Tašovi, je, že ve skutečnosti toužil po Aslanovi.
Je pravda, že když někdo ve jménu Pána Ježíše páchá
bezbožnost, slouží tak vlastně Satanovi. Nicméně není pravda, že když
někdo upřímně koná „dobré skutky“ ve jménu falešného náboženství, pak
bude Pánem Ježíšem nakonec nějak přijat. Písmu je však taková myšlenka
zcela cizí. Spaseni sice budou jenom upřímně hledající, ale nikdo nebude
spasen z pouhého upřímného hledání. Jak upřímný a horlivý byl Saul z
Tarsu! Jak hledal Boží tvář – a to dokonce ne nějakého falešného boha,
ale pravého Boha Bible. Byl to také velmi mravný a spořádaný člověk – co
se týče vnějších požadavků Zákona, byl bez poskvrny. Byl by však Saul
spasen, kdyby se mu osobně Pán Ježíš nezjevil a kdyby v Něj neuvěřil?
Nebyl. Spása totiž není ze skutků, není z člověka, je jen milostí skrze
víru v oběť Kristovu.
Bez ohledu na motivy, pokud otvíráme nějaká vedlejší
vrátka, kterými tuto jedinou Cestu k Hospodinu obcházíme, devalvujeme
Jeho dílo na kříži a Boží milost. Někteří by namítli, že právě víra v
Boží milost někoho může vést k tomuto názoru, že Pán Bůh nakonec přijme i
lidi, kteří v Krista neuvěřili. Jenže na základě čeho by je měl
přijmout? Inu, na základě dosti dobrého života, upřímnosti (pomněme však
na Jr. 17:9!) a jednání v jakéms takéms souladu se svědomím – tedy na
základě skutků. Pokud budou spasení takoví lidé jako Emét, budou se mít
čím chlubit, protože se „vyhnuli“ víře bez skutků. 4. kapitoly Římanům
se tomuto tématu věnuje dosti podrobně. Toto učení, které se objevuje v
poslední knize o Narnii je tak velmi nebezpečné, neboť ještě více ve
čtenářích snižuje vědomí potřeby Krista („snažím se žít nejlépe, jak to
jde, proč bych tedy nemohl být nakonec spasen jako Emét?“), a také Pána
Ježíše a Jeho dílo velmi zlehčuje, třebas ne záměrně.
Pramalý užitek
Někdo by řekl, že alegorie se nedá brát jako
systematická teologie a že ji tedy nemá smysl takto pitvat. Jenže jaký
je smysl alegorie? Inu, alegorie má skrze jinotaje a podobenství sdělit
cosi podstatného o skutečnosti, kterou zpodobňuje, a nejlépe tak, aby
čtenáře podpořila v tom, lépe a hlouběji se nad onou skutečností
zamyslet. Alegorie má vést k přemýšlení a rozvažování; neměla by ovšem
zavádět. Narnie ovšem zřejmě moc křesťanů k hlubšímu přemýšlení nevedla.
Vystoupil snad v naší zemi někdo veřejně byť jen s vyslovením nějakých
pochybností, třebas jen v tom smyslu, že je třeba si dávat pozor,
abychom její alegorie vykládali opatrně, neboť by mohly čtenáře v něčem
zavést k nesprávnému pochopení? (Já osobně si ničeho takového nejsem
vědom; za celý život jsem na díla C. S. Lewise v české církvi neslyšel
nic jiného než chválu.)
Lev, čarodějnice a skříň tak poukazuje na
biblické evangelium jen v těch nejobecnějších možných pojmech –
vysvětluje, že Kristus se (nějak) obětoval za člověka a díky tomu může
být člověk (nějak) zachráněn. Chceme-li do evangelia proniknout
hlouběji, musíme v ní většinu podrobností ignorovat, natáhnout, zkroutit
nebo zásadním způsobem doplnit, abychom dostali požadovaný „výsledek“,
tedy skutečné představení evangelia.
Může tak Narnie skutečně být užitečným evangelizačním
nástrojem? Je pravda, že pro spasení není nutné pochopit naprosto
všechno; lotr na kříži jistě ještě mnoho věcí nevěděl, pokorně však
složil svou naději v Kristu a byl tak spasen. Přesto však, když chceme
druhé vést ke spasení, bychom se neměli spokojit s povrchním
představením evangelia. Čím lépe neobrácený rozumem pochopí jeho
podstatu, tím lépe – proč by měl totiž takový volat ke Kristu pro svou
spásu, když mu nikdo nevysvětlí jeho převelikou bídu a naprostou
beznaděj ve jeho hříšném stavu, svatý a spravedlivý hněv Boha Otce,
který nutnéě vede k odsouzení všech hříšníků, a onu velikou, leč jedinou
naději v Pánu Ježíši? Je vskutku na místě se obávat, že Narnie toto
nečiní. Nabízí se také otázka, zda byl kdy někdo na základě narnijské
alegorie zasažen ve svém srdci nad svým hříchem a utekl se tak v pokání
ke kříži.
(Ne)zdrženlivost křesťanských alegorií
S alegoriemi, snažícími se nějak opsat Pána Boha,
Trojici, dílo Golgoty a podobně, je nutno být nadmíru opatrný. Málokdy
se jim skutečně podaří to, co mají v jinotajích vykreslit, dobře
vystihnout – minimálně těm moderním. „Jak jsou nezpytatelní soudové jeho a nevystižitelné cesty jeho!“
(Řím. 11:33) Mnohým by prospěl kritičtější pohled na jejich schopnost
vyjádřit duchovní pravdy Božího Slova svými vlastními příklady. Je
pravda, že i různí slavní kazatelé a velicí Boží mužové minulosti
doporučovali hojně používat všelijakých příkladů; Spurgeon třeba psal,
že příroda je plná živých kázání pro ty, kteří je z ní dovedou
vytáhnout. Nicméně tito muži také překypovali příklady a aplikacemí z
Božího Slova. Dnes se váha vychýlila na opačnou stranu. Příkladů z
života biblických postav, pokud se jich netýká hlavní text, lze slyšet
pomálu. U některých kazatelů má člověk dokonce pocit, že bez svých
vymyšlených příkladů by neuměli obhájit a vysvětlit ani nejprostší
pravdy Písma. S lidskými ilustracemi se roztrhl pytel a křesťané jimi
dnes argumentují mnohem častěji než ze svých Biblí. Jejich nevyvážené
užívání vychovalo generaci biblických analfabetů.
Nicméně zpět ke knižním alegoriím. Ohledně hlubin
Božích pravd a tajemství (ke kterým patří i evangelium, viz Ef. 6:19) je
moudré vyznat spolu s Jóbem: „Přiznávám se, že jsem [tomu] nerozuměl. Divnějšíť jsou ty věci nad mou stižitelnost, anižť jich mohu poznati.“
(Jb. 42:2) O těchto věcech je lépe mluvit slovy, kterýmž vyučuje Duch
Svatý (1. Kor. 2:13), totiž tak, jak je zjevuje Písmo. Člověk – pro
kterého je nemožné svým rozumem vystihnout mysl Páně – tak často, když
chce tato tajemství popsat po svém, nadělá víc škody než užitku.
Považme například populární knihu Chatrč od
Williama P. Younga. (Je sice trochu sporné, jestli se jedná o alegorii
jako takovou, ale minimálně obsahuje metaforické prvky, takže si zde
nyní dovolíme definici alegorie poněkud rozšířit. Neprovoďme nemoudrost
při otázkách a hádkách o slova, 1. Tim. 6:4.) Kniha popisuje příběh muže
jménem Mack, který kdysi přišel tragicky o dcerku, jak se ve vizi
setkal s Trojjediným Bohem. Bůh Otec se v knize představuje jako tlustá
černoška, nazývaná Taťka (jaké rouhání, viz Řím. 1:23), Pán Ježíš je Žid
z Blízkého východu a Duch svatý asijská žena zvaná Saraju.
Boží Trojice v knize s Mackem vede různé hovory a
snaží se mu vysvětlit nějaké pravdy o sobě, něm, o životě, o utrpení a
podobně. Není zde prostor se na obsah důkladně zaměřit; budiž však jen
konstatováno, že Youngův Bůh je od pravého Boha Bible navýsost vzdálen a
že kniha obsahuje plno různých na scestí svádějících bludů (už jenom
to, jak zkresluje „tradiční“ křesťanství, by mělo čtenáře velmi
varovat). Dalo by se asi dlouho debatovat o tom, co se tam autorovi
připletlo omylem a co bylo záměrné; nicméně jinak tomu ovšem ani být
nemohlo. Když se člověk snaží po svém, svým rozumem a pouhým svým
pochopením, aniž by byl pevně zakotven v Písmu, vystihnout hlubokosti
Božích tajemství, nutně musí zbloudit. „Nebo kdo z lidí ví, co jest v člověku, jediné duch člověka, kterýž jest v něm? Takť i Božích věcí nezná žádný, jediné Duch Boží.“ (2. Kor. 2:11) I při alegoriích by měli být autoři velmi zdrženliví a učit se nejít nad to, což psáno jest.
Někteří říkají, že Chatrč předkládá nový,
svěží a obohacující pohled na Pána Boha. Takoví však jen ukazují, jak se
od doby Mojžíšovy nic nezměnilo. Izraelci, když donutili Árona udělat
zlaté tele, si nevytvořili zcela nového boha; tato socha Hospodina
„jenom“ reprezentovala, znázorňovala, jak dokazují Áronova slova: „Slavnost Hospodinova zítra [bude].“
(Ex. 32:5) Asi všichni křesťané by se shodli, že ztvárnit si Pána Boha
jako tele je směšné, hloupé a nesmyslné. Ale ztvárnit si Pána Boha jako
tlustou černošskou matku, to už mnohým připadá zajímavé, příjemně
nonkonformní a pro duchovní život užitečné. Vskutku, nic se nezměnilo;
dnešní církev jako by z oka vypadla oné starozákonní církvi Izraelské na
poušti. (Jenom pro pořádek, že zde nejde o žádný rasismus: kdyby byl
Bůh Otec v knize vykreslen jako muž – běloch, bylo by to stejně
problematické.)
Příkladné alegorie minulosti
Ten, kdo by chtěl výše uvedená díla hájit odvoláním se na slavné křesťanské alegorie minulosti jako je např. Poutníkova cesta Johna Bunyana nebo Labyrint světa a ráj srdce Jana Amose Komenského, velmi bloudí. (Někteří recenzenti Chatrč dokonce označili za Poutníkovu cestu
pro 21. století; i při vší zdrženlivosti však o takových nelze říci nic
jiného, než že nemají mozek.) Tato díla se od výše uvedených moderních
alegorií zásadně liší, neboť jejich autoři psali svá díla právě s onou
zdrženlivostí, neboť jim nechyběla bázeň Boží.
Tato díla minulosti využívají alegorie ne ke
ztvárnění a popsání nevystižitelných tajů Božích, ale k zobrazení
různých aspektů praktického křesťanského života (v případě Labyrintu
i obecného lidského). To je něco, co můžeme pochopit a tedy i
vystihnout mnohem lépe, než taková tajemství jako vzájemné vztahy
jednotlivých Osob Trojice a podobně. Bunyan a Komenský si byli dobře
vědomi, že stižitelnosti Boží dosáhnout ani dokonalost Všemohoucího
vystihnout nemohou, a nechtěli v Božích věcech spekulativně slídit nad
to, co On sám zjevuje. A nade všechno se snažili zůstávat věrní Božímu
Slovu.
Cesta poutníka Božím Slovem doslova
překypuje. Nikdo, kdo čte duchovní rozmluvy mezi Křesťanem a Věrným (v
originále Faithful), nemůže zůstat na pochybách, co je podstata
křesťanské víry a pravého duchovního života, což se zjevuje ještě plněji
v kontrastu s různými negativními postavami, které poutníci na cestě
potkají. Nenajdeme zde žádné filosofování a snahy vystihnout hlubokosti
Boží podle svého. Ve skutečnosti, když zazní hlas z nebe, jedná se vždy o
doslovnou citaci z Bible. Takovou měl John Bunyan bázeň Boží, že si
netroufl Hospodinu vložit do úst cokoliv jiného, než to, co On sám řekl
ve svém Slově. Jak by takovou bázeň potřebovali křesťané dnes!
I Jan Amos Komenský se v Labyrintu nesnažil
předložit čtenáři nějaké nonkonformní a neortodoxní novoty, aby vyhověl
jejich svrablavým uším. Větší část knihy ostatně popisuje marnost
lidského počínání ve světě bez Pána Ježíše, zbytek, odehrávající se po
obrácení a znovuzrozeni, se většinou zaobírá popisem Boží církve a
způsobu pravých věřících. Kristus osobně vystupuje ve čtyřech kapitolách
a je popsán velmi střízlivě a ortodoxně.
Poté, co se ze světa znechucenému poutníkovi Pán
Ježíš zjeví v jeho srdci, který se Mu radostně a pokorně poddá, ujistí
jej o lásce, kterou k němu choval od věčnosti a pro kterou jej k Sobě
přivedl, a zaslíbí, že jeho duši plně nasytí. Následně jej vyzývá, aby
všechno Jemu přednesl, aby se jen Jemu odevzdal a jen v Něm potěšení
hledal, jen Jen za svůj zisk měl, Jeho se skrze Boží Slovo poznávat
snažil, Jeho za Lékaře, Rádce a Vůdce měl, Jeho poslouchal a v pokoře a
tichosti Mu sloužil, proti ďáblu a světu bojoval, s církví Boží se
sdružoval a ne světské, ale nebeské rozkoše a slávy hledal, s čímž
poutník radostně souhlasí. Poté je poutník proměněn a stává se novým
stvořením v Kristu a je odkázán do Boží neviditelné církve, obdrževše
nové brýle, jejichž obrubou bylo Boží Slovo a sklem Duch Svatý.
Když pak na závěr knihy poutník spatřuje Boží slávu
(která odpovídá popisům ze Zjevení), padá v bázni před trůnem, vědom si
svého hříchu, a znovu prosí o milost skrze Pána Ježíše Krista. Pán Ježíš
se k němu skloní a milostivě ho ujistí o vykoupení, odpuštění hříchů a
právu občanství v nebesích, a povzbuzuje jej, aby, dokud je na této
zemi, s Ním věrně chodil a ku nebesům hleděl, maje potěšení v Něm. Jak
krásný a jak biblický popis! Nechybí v něm ani zvýšení Pána Ježíše a
Jeho díla vykoupení, ani vedení ke zbožnému obcování na tomto světě, ani
probouzení k pokornému sklánění se v bázni Boží, ovšem s plnou jistotou
víry. Kéž by takových alegorií bylo víc! Každý, kdo jen trochu
přemýšlí, by měl proto vidět zásadní rozdíl mezi těmito klasickými díly a
novodobými alegoriemi.
Závěr
Číst je jistě velmi dobré – především Slovo Boží, ale
i jiné knihy. Charles Spurgeon týdně přečetl průměrně 6 knih. Na
křesťanských alegoriích obecně není nic špatného, ba, mohou být velmi
užitečné – Poutníkovu cestu přečetl Spurgeon asi 100x. Kéž by každý český křesťan přečetl Komenského Labyrint světa a ráj srdce
aspoň jednou! Takové knihy je když ne vyloženě třeba, tak jistě velmi
užitečné číst. Nicméně si musím znovu a znovu připomínat, že zdaleka ne
vše, co se k přečtení nabízí, je užitečné. Knihy, které při důkladném
zvažování nevedou k hlubšímu pochopení evangelických pravd a většímu
úžasu nad dílem a osobou Pána Ježíše Krista jako Letopisy Narnie (nebo dokonce od pravého pochopení odvrací, jako Chatrč),
číst netřeba, ba, jedná se o ztrátu času, jakkoliv populární mohou být –
a nad to je to i nebezpečné. Kéž nám sám Pán dá to, zač prosil apoštol
Pavel, abychom zkušením rozeznati mohli užitečné věci od neužitečných,
abychom tak byli upřímí a bez úrazu, až ke dni Kristovu. (Fil. 1:10)
Amen i amen.
Martin Hýsek
autor je bývalým členem jabloneckého baptistického sboru, nyní působí ve Svobodné presbyterní církvi
Zdroj: www.izachar.cz