Můžeme
biblické příkazy zamítat jako pouze kulturně specifické? Jak můžeme
rozlišit, které příkazy nebo příklady jsou pro Boží lid v dnešní době
závazné? Co je normativní? Tento termín je poměrně nový, ale otázka je
stejně stará jako víra. Nikdy předtím nebyla závažnější. Žijeme totiž
v době, kdy četné biblické principy opouštějí mnozí z těch, kdo se zdají
být biblickými věřícími.
Ve skutečnosti je nová generace věřících
současnou scénou naprosto zmatena. Mladí křesťané mají dojem, že Bible
není dostatečně jasná, pokud se týká detailů, proto ji nelze brát vážně.
Nestačí bránit autoritu Bible jednoduše
tvrzením, že všechno, co je v Bibli napsáno, je třeba dodržovat. Každý
vidí, že tomu tak není. Například starozákonní obřadní předpisy už
neplatí. Pro dnešní dobu nejsou normativní. A co nařízení, abychom si
navzájem umývali nohy anebo se zdravili svatým políbením? Mají se
v dnešní době dodržovat doslovně? A měli bychom pracovat pouze vlastníma
rukama jako řemeslníci a dělníci, jak říká velký apoštol? A měli bychom
být schopni - tak jako apoštolové - dělat znamení a divy? Dostáváme se
tím k hlavnímu problému. Jestliže se některé zvyklosti a jasné příkazy
dané prvotní církvi nevztahují na dnešní dobu a jiné ano, jak je pak
můžeme rozlišit? Kde máme udělat hranici mezi tím, co závazné je, a tím,
co závazné není? Kdo má říct, co je normativní?
Kulturní háv
Jedním z důvodů, proč pro nás nejsou
v dnešní době některé skutečnosti doslovně závazné, je skutečnost, že se
jednalo o zvyklosti spjaté s tehdejší kulturou. Například svaté
políbení byl běžně uznávaný způsob, jak v tehdejší kulturní oblasti
projevit druhému člověku přátelství a pravou úctu. Dělo se tak
mimochodem pouze mezi příslušníky stejného pohlaví. V Británii
a Spojených státech je kulturním ekvivalentem vřelé podání rukou.
Říkáme, že apoštolův příkaz:
"Zdravte se navzájem svatým políbením",
je třeba zachovávat principiálně, proto můžeme používat náš kulturní
ekvivalent. Důležitý princip, tedy ukazovat druhému, že ho uznáváme
a jsme jeho přátelé, je takříkajíc oděn v kulturním hávu.
Tento způsob interpretace uvedeného
příkazu však způsobuje velký problém. Co Pavlův příkaz, že by ženy
neměly učit muže nebo vést církev? Někteří pohotově prohlašují, že si
tento příkaz vyžádala pouze tehdejší kultura. Můžeme-li přestat doslovně
dodržovat jedno nařízení se zdůvodněním, že se jedná o záležitost
kulturně specifickou, nemohli bychom stejným způsobem diskutovat o mnoha
jiných biblických příkazech? Jen ať ženy kážou - vždyť pro biblický
zákaz existovaly pouze kulturně specifické důvody!
Přesně tímto způsobem se v současnosti
reaguje na mnoho sporných otázek a Bible pak prakticky přestává být
autoritou. Posuzujeme-li některá prohlášení týkající se víry, se kterými
v poslední době přišli evangelikálové, nacházíme jistý důkaz, že
dochází k obrovské ztrátě úcty k Bibli. Dřívější prohlášení trvala jak
na její dostatečnosti, tj. Bible se vztahovala na každý aspekt života
církve, tak na její autoritě v oblasti veškerého duchovního učení
a chování. Avšak současná prohlášení jí ponechávají poměrně malou roli.
Ti, kdo činí taková prohlášení, říkají:
"Věříme, že Písma jsou
autoritou v otázce spasení". Dále se již o ničem jiném nezmíní. Bible se
už nepovažuje za směrodatnou pro život věřícího nebo správu církve, ale
pouze pro zvěst o spasení. Všemohoucí Bůh už nad svým lidem nevládne.
Proč mnoho současných evangelikálních
vůdců tak silně podceňuje autoritu Bible? Odpovídají, že je z velké
části - jak to oni nazývají -
"kulturně podmíněná". Jisté
zvyklosti se prováděly určitým způsobem pouze proto, že to vyžadovala
tehdejší kultura. Byly pouze dočasně platné. "Kulturní podmíněnost" se
stala hlavní výmluvou takzvaných nových evangelikálů1, aby
ospravedlnili lhostejnost k biblickým příkazům. Je zapotřebí mít velice
jasné normy, podle kterých rozhodneme, zda se skutečně jednalo
o záležitost podmíněnou tehdejší kulturou, anebo zda se měla stát trvale
závaznou a normativní.
Ti, kdo odmítají charismatické hnutí,
jsou někdy obviňováni, že některým částem Bible přisuzují pouze časově
omezenou platnost. Hovoříme-li o tom, že dary znamení, tj. mluvení
jazyky a uzdravování a dary zjevení, tj. prorokování, byly určeny pouze
pro počáteční období církve, pak charismatici namítají:
"Omezujete
platnost Bible. Říkáte, že její velká část má pouze dočasnou platnost
a nevztahuje se na dnešní dobu. Vybíráte si pouze to, co chcete,
a zbytek zavrhujete tvrzením, že už to není závazné".
Je to pravda? Jsou znamení a proroctví
určena pro dnešní dobu? Opakuji - potřebujeme Boží vedení, abychom
ospravedlnili, že pomíjíme kteroukoli část Písma jako platnou pouze
v tehdejší době. Toto vedení musí být v Bibli jasně stanovené. Odhaluje
Písmo normy nebo pravidla, na jejichž základě máme právo říci, že se
jednalo pouze o dočasně platnou záležitost? V tomto článku najdeme
kladnou odpověď. Nikdy se však nemáme sami rozhodovat, zda je biblický
příkaz či příklad dočasně platný nebo kulturně specifický. Máme se
rozhodnout na základě pravidel daných Biblí.
Regulativní či normativní princip?
Dříve než se budeme zabývat těmito
pravidly, by možná nebylo na škodu ujasnit si určité termíny. Autoři
zabývající se tímto tématem často odkazují na regulativní princip. Ten,
zhruba řečeno, uvádí, že celý průběh křesťanské bohoslužby musí být
v naprostém souladu s Božím slovem. Není-li v něm přesný příkaz nebo
jasný příklad nějaké činnosti, nesmíme ji praktikovat, neboť pro ni
nemáme výslovné opodstatnění nebo oprávnění.
V dokumentu nazvaném "Třicet devět
článků anglikánské církve" je zastáván velice odlišný názor. V podstatě
je v něm řečeno, že církev má právo stanovit jakékoli rituály a obřady,
pokud nejsou neslučitelné nebo v rozporu s procesem biblického učení.
Jedná se o velmi volný princip, který církvi umožňuje uchýlit se
k různým liturgickým postranním cestičkám a vymyslet si všechny druhy
služeb, o kterých není v Písmu žádná zmínka. Regulativní princip je
naproti tomu mnohem důraznější. Pro každou část naší bohoslužby vyžaduje
biblicky podložené specifické oprávnění. Drží nás na pevném základu
Písma. Měli bychom regulativní princip v dnešní době zastávat? Určitě
ano, ale naneštěstí ani tento princip nejde dostatečně daleko. Problém
spočívá v tom, že se omezuje na záležitosti spojené s bohoslužbou.
Potřebujeme princip, který se nevztahuje pouze na bohoslužbu, ale týká
se naprosto celé církevní organizace, včetně její samosprávy,
evangelizace, chodu atd. A je třeba jít ještě dál a stanovit princip,
na jehož základě rozlišíme dočasně platné či kulturně specifické části
Bible a části stále platné, tedy závazné. Princip, podle kterého určíme,
co je v Písmu závazné, budeme nazývat normativní test. Je nějaký úsek
Písma pro nás vzorem, kterého se máme držet? Anebo se jednalo
o záležitost kulturně specifickou nebo dočasně platnou? Normativní test
je interpretační metoda, která nám umožňuje se rozhodnout.
V tomto ohledu si musíme uvědomit, že
někteří evangelikálové přicházejí s překvapivými testy, na základě
kterých by se určilo, co je závazné. Někteří tvrdí, že učení a zvyklost
Starého zákona je platná pouze tehdy, je-li znovu zmíněna v Novém
zákoně. Potom tedy na základě uvedeného testu poukazují na to, že čtvrté
přikázání už neplatí! Tento test je očividně nesprávný, neboť Kristus
bral celý Starý zákon jako autoritativní slovo Boží. Také Pavel učí, že
celé Písmo je inspirované a autoritativní (2. Tim. 3, 16). Apoštol Petr
říká totéž. Nový zákon vskutku učí, že obřadní zákon je naplněn a zrušen
s příchodem Krista. To se však zcela liší od tvrzení, že celý Starý
zákon je neplatný, pokud se neopakuje v Novém zákoně. Tento pochybný
test okamžitě zavrhuje většinu Bible.
Některá nevhodná pravidla
Existují další překvapivé testy, se kterými přicházejí někteří evangelikálové. Uvádí se v nich toto:
Biblické texty jsou pro křesťany v dnešní době závazné pouze tehdy, jsou-li:
a) podstatné pro spasení,
b) obsažené v životě a učení Krista,
c) založené na charakteru Boha
d) nebo souvisejí-li s řádem stvoření.
Není třeba se těmito názory zabývat
podrobněji, jedině poznamenat, že ruší většinu podrobných praktických
pokynů, které nacházíme v epištolách. Jako důvod uvádějí, že většina
z nich má pouze dočasnou platnost. Jací evangelikálové přicházejí
s takovými testy? Samozřejmě noví evangelikálové, kteří neustále hledají
způsoby, jak Bibli zlehčit a zbavit se její autority. Nelíbí se jim
její pravidla a nehodlají se jimi řídit. Předkládáme testy Bible samé,
všechny jsou jasné a zřejmé, s jejich pomocí zjistíme, zda text popisuje
záležitost dočasně či trvale platnou. Text může mít formu příkazu,
příkladu chování, principu nebo pokynu o struktuře církve.
1. Celé Písmo je v dnešní době závazné, jestliže
samotné daný text neomezuje. Už jsme si všimli, jak se v Novém zákoně
ruší doslovná platnost obřadního zákona (avšak ne jeho zásadní principy,
o kterých se zmíníme později). Dalším příkladem je "zastře- šování"
znamení a divů, které, jak říká Lukáš, prováděla pouze skupina apoštolů.
Další Písma uvádějí, že měly specifický účel související s tehdejší
dobou. Na druhé straně neexistuje žádné časové a místní omezení textů
pojednávajících o tom, jak by se měla spravovat církev.
2. Celé Písmo je v dnešní době
závazné, jestliže není pozměněno (v témže textu nebo později), nebo jej
nepopírá žádný jiný text. Každý oddíl Písma máme vykládat ve světle
jiných textů (1K 2,13). Příkladem pozměněného textu je Pavlova zvláště
důrazná výzva, abychom zůstali svobodní (1K 7,8). Dále říká, že "to je
dobré vzhledem k tomu, co má přijít" (verš 7,26).
Příkladem později upravené povinnosti je
ta, kterou uložil Pán učedníkům, když je poslal ohlásit svůj příchod
židovským městům (Mt 10,1-10). Měli uzdravovat nemocné, očišťovat
malomocné, křísit mrtvé a vymítat démony. Neměli si brát peníze ani
náhradní oblečení, ale žít z pohostinství jiných. Jsou tyto příkazy
v dnešní době závazné? Nejsou, protože je Pán zásadně upravil na konci
své pozemské služby (Lk 22,35-36).
Může se stát, že text předkládá
křesťanskou povinnost, ale nějaký jiný oddíl Písma ji popírá. Mohlo by
to znamenat, že jsme ji původně chybně považovali za křesťanskou
povinnost. Na to je ovšem třeba dát velký pozor, neboť někteří spatřují
rozpory tam, kde nejsou. Například noví evangelikálové falešně popírají
Pavlovy jasné příkazy, že ženy nemají kázat. Každý rozumně uvažující
vidí, že se uchylují k textům, které nejsou v rozporu s Pavlovými
příkazy (např. Sk 2,17; 21,8-9; 1K 11,5) Ani jedné z těchto žen nebylo řečeno, aby se zapojila do kázání na veřejnosti.
3. Celé Písmo je v dnešní době
závazné kromě případů, kdy se zřejmá povinnost objeví nejasně pouze
v jednom textu, aniž by byla zmíněna v nějaké jiné části. Opět mluvíme
o principu, že Písmo musí vykládat samo sebe a že texty musíme
porovnávat (1K 2,13). Jestliže je učení neobvyklé, ojedinělé a výlučné,
možná to naznačuje, že je nesprávně ztotožňujeme se závaznou povinností.
Je důležité se ptát, zda se toto učení objevuje na více než jednom
místě.
4. Celé Písmo je v dnešní době
závazné, jestliže pasáž nepopisuje nemorální nebo bezbožné chování. Toto
pravidlo je evidentně biblické, neboť deset přikázání a další pokyny
v celé Bibli odsuzují hříšné chování.
5. Celé Písmo je v dnešní době
závazné, jestliže nelze ukázat a dokázat, že se vnější výraz poslušnosti
obměňuje v různých kulturách. (Použije se pravidlo z Ř 14,17). Jinak
řečeno, je příkaz oděn v kulturním hávu? Princip je důležitý, ale způsob
jeho vyjádření se mění? Je to pátý test, nad kterým budeme uvažovat ve
zbývající části článku.
Co přesně znamená chování podmíněné
kulturou? Jedná se o životní styl určitého národa nebo oblasti, který se
možná předával z generace na generaci. Jedná se o soubor společenských
zvyků příznačných pro danou oblast. Muslimové považují kulturu
za náboženskou záležitost. Pravé náboženství pro ně zahrnuje
přizpůsobení se stylu oblékání a zvykům, které Arabové přijali
a zachovávají od určitého období svých dějin. Islám je z velké části
kulturní. Naproti tomu křesťanství není vázané na jednu kulturu, je tedy
nadkulturní. Jsou zde prvořadé duchovní a morální hodnoty, ne přijetí
východní kultury.
Když tedy Bible popisuje praxi prvotních
křesťanů, musíme rozlišovat mezi jejím duchovním a morálním účelem,
a čistě kulturním aspektem. V Bibli zaznamenané umývání nohou hosta
vyjadřovalo pokoru spolu s laskavostí, dobrou vůlí a ochotou pomoci. Ve
všech generacích je důležitá právě pokora, laskavost, dobrá vůle
a ochota pomoci. Umývání nohou byl společenský zvyk tehdejší doby
a oblasti. V zemích s chladným podnebím, kde se otevřená obuv nenosí
a kde cesty nemusejí být prašné, není umývání nohou součástí kultury
a zůstalo by nepochopeno. Klademe si otázku, zda je nutné vyjádřit
pokoru, laskavost a jiné vlastnosti tímto konkrétním způsobem. Považuje
Bůh umývání nohou za nezbytné? Je to jediný opodstatněný způsob, jak
projevit výše jmenované ctnosti? Většina rozumně uvažujících by
na každou otázku odpověděla záporně. V umývání nohou nespočívá žádný
specifický duchovní význam nebo projev laskavosti. Šlo o praktický
projev zdvořilosti tehdejší kulturní oblasti. Jednalo se o kulturně
specifické vyjádření pokory a zdvořilosti. Abychom zjistili, zda je
v dnešní době závazné vyjádřit příkaz doslovně, anebo zda to důležité
tkví v zásadním principu, je třeba si klást tyto jednoduché otázky:
Jestliže je odpověď na obě otázky kladná, potom je fyzický, vnější čin kulturně specifický a není nutné jej provádět v dnešní době, ačkoli princip se musí dodržovat a vyjadřovat způsobem odpovídajícím současným podmínkám.
Jestliže je odpověď na obě otázky nebo pouze na jednu z nich záporná, potom je konkrétní praxe prvotní církve v dnešní době stále nezbytná. Má stále platný význam a měli bychom ji zachovávat.
Tabulka (na konci článku) nazvaná Testy,
jak zjistit, zda je příkaz třeba doslovně dodržovat, předkládá osm
příkladů činností popsaných v Novém zákoně. Obsahuje odpovědi na otázky
A a B. Jedná se o jednoduchý prostředek, který má ukázat, že tomu, než
kterýkoli biblický zvyk označíme jako kulturně specifický, předchází
jednoduchá logická úvaha.
Zamysleme se nad ženami, které
nesměly kázat Boží slovo mužům a vést církev. Šlo o společenský zvyk?
Všeobecně řečeno ano. Odpověď na první otázku naznačuje, že se zákaz
možná týkal pouze tehdejší doby. Ale je třeba odpovědět ještě na druhou
otázku. Mohl by zásadní princip být vyjádřen stejně dobře nějakým jiným
způsobem? Odpověď je v tomto případě jistě záporná.
Jak jinak by ženy mohly mlčet než tak,
že by mlčely? Určitě se jednalo o případ, kdy to vyžadovala kultura, ale
Pán to od nich také vyžaduje stále. Nařizuje, aby nekázaly ani nevedly
církev, a ať se snažíme sebevíc, nemůžeme přijít na žádný alternativní
způsob vyjádření tohoto příkazu. Nařízení, že ženy nesmějí kázat nebo
vést církev, zdůvodňuje stejně tak apoštol Pavel z hlediska
teologického. Z toho vysvítá, že zatímco tyto zákazy možná vyžadovala
tehdejší kultura, požadoval to Bůh také z důležitých duchovních důvodů. Jde tudíž o záležitost, která stojí mnohem výše, nad kulturou.
Jestliže
je odpověď na některou ze dvou otázek testu záporná, znamená to, že
přesně ta forma projevu poslušnosti, která je v Bibli uvedená, je
nezbytně nutná. Příkaz lze zachovávat jedině doslovně.
A co příkaz, že bychom měli pracovat
vlastníma rukama snad jako řemeslníci nebo dělníci? Mají ho všichni
křesťané doslovně dodržovat? (Pavel vyžaduje manuální práci v Ef 4,28
a 1Te 4,11.) Nesmíme tedy pracovat duševně?
Otázka A zní, zda vnější forma
projevu poslušnosti byla v tehdejší době společenským zvykem. Odpověď je
jistě kladná, neboť přestože existovali ti, kdo pracovali duševně,
drtivá většina lidí se musela živit manuální prací. Existuje
alternativní vyjádření?
Otázka B zní, jestli by princip
tvořící základ příkazu mohl být vyjádřen nějakým jiným způsobem. Co je
zde tím zásadním principem? Jak říká Pavel, je to skutečnost, že bychom
měli být schopni žít čestně, neměli bychom krást nebo žebrat a také mít
prostředky na pomoc jiným. To jsou základní účely příkazu. Můžeme je
splnit jinou formou práce než manuální? Jistěže ano. Kulturní podmínky
se změnily, a odpověď je kladná. Jak tedy ukazují dvě kladné odpovědi,
Pavlův příkaz byl vyjádřen formou, která vyhovovala tehdejší kultuře.
Důležitý princip je oděn v kulturním hávu. Přestože byl apoštolský
příkaz adresován prostému lidu, počítal Pavel s jeho přijetím i v řadách
inteligence. Tehdejší poměrně malý počet těchto vzdělaných lidí si
nepochybně uvědomil širší platnost Pavlova výroku.
Křest a Večeře Páně jsou příklady činností, které určitě nebyly kulturně specifické.
Otázka A zní: Jednalo se
o společenské zvyky? Jistě ne v té formě, jak to Pán přikázal. Křest
proselytů se zcela lišil od křtu vyjadřujícího pokání, jenž ustanovil
Jan a později přikázal Kristus. Křesťanský křest byl novým jevem. Nikdy
předtím se neprováděl. Podobně Večeře Páně byla záměrnou odchylkou od
paschální večeře s novým významem a využitím. Ani v jednom případě se
tudíž nemohlo říci, že křesťanská církev jednoduše pokračovala
v existujícím společenském zvyku. Obě nařízení byla nepochybně nově
vytvořena pro Kristovu církev. V těchto případech se nejedná o kulturní
háv.
Otázka B zní: Mohly by principy
tvořící základ Kristových příkazů být vyjádřeny nějakým jiným způsobem
než tím, který používala prvotní církev? Jak? Jak jinak bychom mohli
vyjádřit úplné očištění, smrt a vzkříšení než křtem vodou? Jak jinak
bychom mohli vyjádřit jedení a pití (Pánova vlastní představa naprosté
oddanosti), stejně jako společenství vzájemně si blízkých lidí jinak než
lámáním chleba a pitím z kalicha? Záporné odpovědi v obou případech
naznačují, že zde nedochází k naprosto žádné komplikaci vyplývající
z kultury. Nařízení jsou závazná přesně v té podobě, v jaké byla dána.
Žádný chaos
Účelem tohoto článku není předložit
dlouhý seznam všech křesťanských povinností, ale pouze prokázat, že
Bible není žádná chaotická změť. V současném klimatu neposlušnosti vůči
biblickým příkazům, kterou pozorujeme mezi evangelikály, dochází mnoho
věřících k závěru, že Bible není jasná. Říkají si:
"Jestliže
bibličtí učitelé mohou zastávat rozdílné názory na tak mnoho problémů,
jak potom mohou obyčejní věřící vědět, co je správné?"
Noví evangelikálové ženou křesťany ještě
dále v pochybnostech o užitečnosti a jasnosti Bible. Říkají, že Bible
nepředkládá podrobný soupis zákonů pro křesťanský život nebo fungování
církví. Neustále tvrdí, že je chaotická a rozporuplná.
Sami si však volí tento pohled na Bibli,
protože se jí nechtějí řídit. Ve skutečnosti je Bible jasná a důsledná
a je poměrně jednoduché zjistit, kde je příkaz ovlivněn tehdejší
kulturou, a to tak, že si položíme podobné jednoduché otázky, jak jsme
si právě ukázali.
Bibli můžeme důvěřovat jako celku, neboť
je to inspirované neomylné Boží slovo. Dává podrobné příkazy
a principy, aby jimi řídila veškerou činnost věřícího jednotlivce
a církve. Rozhodně nelze důvěřovat novým evangelikálům. Nelíbí se jim
vláda Boha v jejich životech a neustále napadají charakter Bible.
Na jedné straně tvrdí, že jí věří, ale na straně druhé ji očerňují a co
nejvíce zlehčují její čistotu a autoritu.
Netvrdíme, že principy předložené
v tomto článku vyřeší všechny problémy, ačkoli by měly vyřešit většinu
z nich. Nějaké potíže přetrvají, to však nebude způsobené žádnou
nedostatečností Bible, ale nedostatečností nás vykladačů. Ve všech
životních oblastech jsou totiž lidé schopni přít se o ty nejjednodušší
a nejobyčejnější záležitosti.
Zamysleme se například nad tím, zda je
pokrývání
hlav žen v dnešní době závazné. Čtenáři si povšimnou, že se tato
záležitost neobjevuje v tabulce, která je ke článku přiložena. Problém
spočívá v tom, že nejkonzervativnější vykladači odpovědí jinak na otázky
testu.
Otázka A zní: Bylo pokrytí hlavy
společenským zvykem? Většina lidí odpoví kladně. Určitě to byl
společenský zvyk v Korintu, a v mnoha dalších oblastech tehdejšího
světa.
Otázka B zní: Mohl by zásadní
princip být stejně vyjádřen nějakým jiným způsobem? V tomto směru se
setkáváme s neshodou mezi nejhorlivějšími milovníky Písma. Někteří
odpovídají záporně, jiní kladně. Ti první spatřují v pokrývání hlavy
neměnné nařízení, které s kulturou nesouvisí. Ti druzí namítají, že styl
oblékání v době Starého zákona se liší od stylu Nového zákona, od jedné
oblasti a epochy ke druhé a že by se obecně měl křesťan oblékat
způsobem odpovídajícím jeho době.
Jistý vůdce
Připouštíme, že i nadále budou existovat
rozdíly ve výkladu, a to dokonce i mezi těmi, kdo se pevně drží Božího
slova. To má však hodně daleko k chaosu, o kterém hovoří noví
evangelikálové. Bůh dal ve svém Slově bohatství podrobných předpisů
a říká přesně, jak by se církev měla spravovat. Jedním z projevů
kacířství dnešní doby je popření toho, že Bůh dává specifické instrukce
týkající se pořádku v církvi a chování. Božímu slovu je třeba vždy
věřit, přijímat ho a důvěřovat mu. Bůh nás v něm učí, jak poznat, kde se
jedná o výjimky ze všeobecného pravidla, že Písmo je vždy závazné.
Co je závazné a co je pouze kulturně specifické?
Testy, jak zjistit, zda je třeba příkaz doslovně dodržovat.
A: Byl onen čin, zásadní princip, vyjádřen společenským zvykem?
B: Mohl by být stejně vyjádřen nějakým jiným způsobem?
Měli bychom pracovat vlastníma rukama?
ANO
ANO
Ženy by neměly kázat ani vést církev.
ANO
NE
Měli bychom si navzájem umývat nohy?
ANO
ANO
Měli bychom se vzájemně zdravit svatým políbením?
ANO
ANO
Měli bychom zachovávat Večeři Páně?
NE (nové)
NE
Měli bychom zachovávat křest?
NE (nové)
NE
V čele sboru by měli stát starší.
ANO
NE
Měli bychom kazatele finančně podporovat?
ANO
NE
Dvě kladné odpovědi
znamenají, že je přítomen kulturní aspekt. Princip obsažený v příkazu
je třeba zachovávat, ale způsob jeho vyjádření se změnil.
Každá záporná odpověď znamená, že příkaz
je nutné doslovně zachovávat. Princip je možné vyjádřit pouze v té
podobě, jak ho prováděla prvotní církev. Je nadkulturní.
Daleko více se o této problematice,
včetně přehledu o mnoha nařízených zvyklostech, můžete dozvědět
na čtyřech přednáškách kursu pro externisty Pastorálních studií
Londýnského reformovaného baptistického semináře (Pastoral Studies of
the London Reformed Baptist Seminary). Informační leták semináře můžete
obdržet na adrese The Registrar, LRBS, Metropolitan Tabernacle, Elephant
and Castle, London SE1 6SD.
Masters P.: Is the Bible Always Binding for Today? Sword and Trowel, The Metropolitan Tabernacle, London, 1995 No. 2 (pp. 4-8).
Peter Masters
přeložila Marta Hudousková
Zdroj: www.reformace.cz