poslal Nepřihlášený
Přečtěme si příběh, který se
odehrál říjnu 1918 v Rusku – tedy ve stejném měsíci jako Velká říjnová
revoluce, která v konečném důsledku měla na svědomí milióny lidských
životů.
V říjnu 1918 měla Ruská pravoslavná církev koncil, na kterém se strhla
velmi vzrušená rozepře ohledně barvy komže (komže je, jak jsem se
dozvěděl ve slovníku cizích slov, „svrchní kněžská košile“). Někteří
kněží zarputile obhajovali barvu bílou, druzí barvu růžovou…B. Menning,
v jehož knize jsem tento příběh četl (The Signature of Jesus), situaci
komentuje, že „Nero hrál na housle, zatímco Řím hořel“. Možná bych
napsal, že si církev hrála na housle, zatímco Rusko hořelo. A. DeMello,
jiný křesťanský spisovatel k této příhodě poznamenal, že je mnohem
jednodušší zorganizovat si krásnou bohoslužbu, než se zabývat hádkami
svých sousedů. (Pokud umíte anglicky, potom vás možná osloví, jak je
popsaný problém vyjádřený v originále skrze rým: I’d rather say my prayers than get involved in neighbor quarrels)
Když hovořím s lidmi o jejich zápasech potom se mimo hezkých a
povzbuzujících věcí setkávám i s oblastmi jako náběh na syndrom
vyhoření, nevěra, bolest ze smrti blízké osoby, pocit opuštěnosti Pánem
Bohem, strach z nemoci, chaos v životě, pocit zmaru, zneužívání…atd.
Oblasti, jako např. styl liturgie, zpěv, délka kázání a jiné podobné
„problémy“ se mnou skutečně nikdo řešit nechtěl, a pokud ano, potom jen
okrajově. Důvod bude pravděpodobně v tom, že skutečný život je přece
jenom o jiných oblastech, než např. o liturgii nebo oblékání. Prosím,
aby mi bylo rozuměno – nechci tím tvrdit, že na vnějších projevech
nezáleží! Záleží, protože žijeme na zemi. Problémem je, když se tyto
oblasti stanou něčím, co církev nebo různé církevní konference začnou
řešit nejvíce. Takto se totiž vytváří rozpolcené chápání světa a církve.
Konkrétně je to pocit, že se v církvi řeší věci „duchovní“ a
v normálním životě věci „normální“.
Řešit délku modliteb, styl kázání, problematiku každodenního čtení Písma
atd. náleží v naznačeném rozpolceném konceptu „světu duchovnímu“ – tedy
církvi popř. církevním profesionálům. Se zbytkem života, jako např.
odvod daní, sexualita, způsob odpočinku, hospodaření s penězi, otázka
vzhledu, výchova dětí, otázka identity atd. si nějak musíme poradit
sami. Jenže realitou je, že onen zbytek je to, čím žije většina lidí
kolem nás.
Možná na nás příklad uvedený na začátku tohoto článku působil bláznivě.
Zcela jistě si klademe otázku, jak mohla být církev tak zaslepená, že se
zabývala tak malichernou otázkou, jakou je barva komže, když začínala
revoluce. Proč neřešila spíš jak obstát v narůstajícím společenském
tlaku? Jenže když se podíváme na dnešní církev, možná někdy vypadá
stejně bláznivě. Ve stále silněji rostoucím společenském tlaku, který
směřuje proti Božím věcem se (možná) zabýváme i my otázkami poněkud
podružnými, které jsou snad zajímavé pro lidi uvnitř církve, ale které
nejsou příliš použitelné do každodenního života. Možná, že určitá
neochota řešit skutečně palčivé problémy plyne z podvědomého strachu, že
sice známe otázky, ale neznáme odpovědi. Možná ze strachu z konfrontace
s pravdou – kdy slovem pravda mám na mysli pravdivá a zároveň bolestivá
témata, s kterými se lidé potýkají.
Když popisuji naznačený problém, potom je potřeba ukázat i na řešení.
Mám za to, že jedním z řešení je znovu promýšlet témata, o kterých máme
hovořit, o kterých v církvi vyučujeme. Začtěme se do slov R. Rohra:
„Už od dob Tomáše Akvinského a dalších středověkých scholastiků se
teologie soustřeďovala na čtení, přemýšlení a polemizování, na hledání
logických souvislostí mezi myšlenkami a na vyvozování závěrů. Byla to
velmi sedavá činnost, která se odehrávala nikoli ve světě konání, ale v
jakémsi odlehlém akademickém lůně, ať už v klášteře, na univerzitě, nebo
v semináři. Tento druh teologie vyprodukoval nesčetné svazky knih,
které by zaplnily celé knihovny, ale velmi málo z toho se dotýkalo
každodenního života obyčejných lidí nebo mělo nějaký vliv na chod světa,
v němž žili.
Dnes se tento teologický přístup stává stále méně
relevantním. Věda, nové technologie, životní styl, obchod, medicína,
politika, ekonomika, vzdělání a doprava (abychom jmenovali alespoň
některé oblasti) neustále nabízejí nové možnosti a vytvářejí nové
problémy, s nimiž se musejí křesťané vyrovnat. Nezaměstnanost,
bezdomovci, konzum, militarismus, znečišťování životního prostředí,
zadluženost, vyčerpání zdrojů, drogy a potraty představují krizi, kterou
teologie řeší se zpožděním a jen s velmi malým účinkem. Většina lidí
nevnímá teologii jako něco relevantního pro svůj život.“
R. Rohr dobře vystihuje, jak se dnes mnozí dívají na teologii a na
křesťanství vůbec – jako na něco, co nemá s životem a s realitou jako
takovou nic moc společného. Určitě je potřeba aby se věřící zabývali
tématy jako je naplnění Duchem, ovoce Ducha, zákonictví, modlitba,
aktuálnost Bible atd. Zároveň je ale třeba promýšlet, co toto všechno
znamená v okamžiku, kdy zítra vstanu a půjdu do práce, budu vychovávat
svoje děti, budu na maturitním plese nebo budu „jen“ sedět ve třídě.
Protože se dlouhou dobu zabývám filozofií, moc dobře vím, o čem píši.
Filozofie je do velké míry svět sám pro sebe a není nutné, abyste to, co
zjistíte, aplikovali do života. Jenže křesťanství či teologie přece
není filozofie.
Druhá věc, kterou vnímám, je potřeba, aby křesťanské společenství a
církev byla rodinou, kde je prostor pro kladení těžkých otázek beze
strachu, že budu znemožněn. Církev (sbor, farnost) jako rodina je potom
postavena více na vztazích než na setkáních, akcích nebo strukturách.
Pochopitelně pokud se i jako rodina setkáváme, musíme si vytvořit jistá
pravidla hry a jisté struktury. Nicméně toto by se nemělo stát
důležitějším než vztahy. Nedávno jsem četl následující příběh. Kdesi
v kavárně se setkalo několik lidí – věřící s nevěřícími. Na konci
setkání jeden z nevěřících řekl – líbilo se mi s vámi. A kdy máte
bohoslužbu? Odpověď byla zajímavá: „Právě proběhla“.
Jedná se o určitou
nadsázku, která chce ukázat, že církev, sbor nemusí být vázán jen na
formální setkání a na předem připravený program. Všimněme si, kolik času
a energie někdy vydáme na to, aby sbor/církev přežila jako instituce. A
jak oproti tomu málo času zbývá třeba na podobná setkání, které jsem
popsal výše. Instituce nám dává pocit, že to máme v rukou. Vztahy nám
tento pocit nedávají. V instituci se poměrně snadno vymýšlejí programy.
Vztahy se naprogramovat nedají. Dobrou instituci lidé rádi navštíví, ale
nakonec bez ní přežijí. Vztahy lidé potřebují nezbytně. Složité životní
otázky lidé budou řešit především v kontextu hlubokých vztahů. Nejsem
si až tak jist, že je budou řešit v nějaké, byť sebelepší instituci.
Začal jsem tento článek tragikomickou zkušeností z jakéhosi koncilu,
který proběhl před dnes již skoro sto lety. Možná za dalších sto let
budou naši pravnuci číst zápisy z konferencí nebo z členských schůzí
našich sborů. Z hodin dějepisu potom budou vědět, kde se nacházela a čím
procházela naše společnost a budou si ťukat na čelo nad svými pradědy
s komentářem – jak mohli být tak slepí, že řešili podobné věci.
Nebo si ťukat na čelo nebudou a řeknou si – je skvělé, jak dokázali
reagovat na dobu, v které žili a muselo to být krásné být v takovém
sboru či církvi, která umožnila se takto otevřeně a beze strachu ptát.
Nejsem si ale jist…
Co řeknou, do velké míry záleží na nás… zda najdeme odvahu hledat
odpovědi na otázky, které jsou skutečně otázkami a ne uměle vytvořenými
problémy.
David Novák
autor je kazatelem Církve bratrské, člen Rady Církve bratrské a předseda České evangelikální aliance
Zdroj: http://david-novak.blogspot.cz/