poslal Nepřihlášený Kdo jsou evangelikálové?
Evangelický luterský teolog Jaroslav Vokoun napsal: „Evangelikál je
křesťan, který věří tomu, co má evangelík ve svých vyznáních víry“. To
je v podstatě pravdou a evangelikalismus není novinkou, inovací a
výstředností posledních desetiletí. Je to hnutí, které se snaží ve víře
vykládat Bibli a aplikovat ji na život křesťana i současného světa.
Rozhovor o každém tématu je užitečné začít jeho jasným vymezením. To
můžeme v mnoha případech udělat, ale v případě evangelikalismu to není
jednoduché. Zmíněné slovo se stalo sběrným termínem pro duchovní hnutí,
které má v sobě silné jednotící prvky, ale v řadě věcí ponechává širokou
diverzitu.
Evangelikální - co to je?
Začněme u etymologie termínu „evangelikální“. Toto slovo znamená
„vztahující se k dobré zvěsti – k evangeliu“. Řecký kořen tohoto slova
používá Nový zákon k označení zvěsti, kterou apoštolé hlásali a po nich
v hlásání pokračovala církev. Ve znění „evangelijní“ či „evangelický“
můžeme potkat toto slovo v dokumentech a spisech církví vzešlých
z reformace i v církvi katolické.
Mnozí jste se setkali s tím, že v českém a slovenském prostředí se
slovo „evangelikální“ používá jako označení pro křesťanství
probuzenecké, obnovné, navazující na apoštolské učení, na církevní otce a
na různé obnovné proudy v křesťanských církvích. Žel, někdy je
zneužíváno pro označení různých fundamentalistických a separatistických
proudů. V anglosaském prostředí slovo „evangelical“ je výrazem pro
„evangelický“. Obecné evangelictví se ve Velké Británii a v Americe
označuje jako protestantismus a evangelikální hnutí užívá termín
„evangelical“. Reformace 16. století vedená Lutherem, Zwinglim a
Kalvínem používala slovo evangelický také jako synonymum slova
protestantský. V anglikánské církvi se postupně začalo slovo
„evangelical“ používat k označení některých frakcí – tzv. low church,
oproti anglo-katolizujícímu křídlu (high-church). Tito episkopální,
anglikánští evangelíci či evangelikálové se obraceli k reformaci a
čerpali z jejích zdrojů.
Další náplň tomuto termínu přidala silná hnutí pietismu uvnitř
německého luterství (např. Philipp Spener a August Franke). Celosvětově
známým se stal vliv Zinzendorfa a tzv. Moravských bratrů, kteří pomohli
k obnovení světové misie. Připojuje se metodismus a Severní Amerikou i
Evropou procházejí vlny velkých duchovních probuzení 18. a 19. století.
Tyto proudy, na rozdíl od „mrtvé ortodoxie“, hledaly duchovní obnovu
v evangeliu, studovaly Písmo, věřící se modlili se, volali k obrácení,
uctívání a posvěcení života. Jonathan Edwards, bratři Wesleyové,
Whitfield a další podtrhují důrazy na osobní rozhodnutí pro Krista,
duchovní zkušenosti a nazývají se evangelikály (evangelíky). Odmítají
spasení pouze na základě členství v církvi a přijímání svátostí.
Vyzývali všechny pokřtěné a ty, kteří se narodili „ve smlouvě“ –
v křesťanských domovech, aby činili pokání a odevzdali v pokání svůj
život Kristu. To pro ně byla evangelijní cesta k odpuštění hříchů
a získání věčného života.
Vztah k Bibli
Dalším charakteristickým rysem evangelikalismu se stala reakce na
liberalismus 19. století. Evangelikálové se obraceli k Bibli,
k církevním otcům, k reformaci a odmítali destrukci apoštolského učení.
V Americe se někteří seskupili, aby apologeticky bránili biblické učení.
Začali vydávat sešity pod názvem „The Fundamentals“ – fundamenty,
základy (1910-1915). Za tyto základy považovali víru v nadpřirozeno,
včetně zázraků, Trojici, božství Ježíše Krista, jeho narození z Panny a
tělesné vzkříšení. S tím bylo spojeno podtržení bezchybnosti a autority
Bible.
Z dobře myšlených začátků se postupně do evangelického –
evangelikálního prostředí dostal vliv fundamentalismu. To, co začalo
zápasem o vymezení věroučných základů víry, začalo zacházet za určité
hranice. Někteří v Bibli hledali věci, které Bible vyučovat nechce.
Hledali v Bibli kosmogonii, způsob Božího stvoření, přírodopis, zeměpis,
historii a všechny části Bible, např. i obrazná zjevení a podobenství,
někteří vykládali doslovně. Mezi některými se objevil jistý
militantismus a arogance. Objevily se případy oddělení nejen od světa,
ale také od ostatních křesťanů a silné odmítání ekumenických kontaktů a
spolupráce. Není náhodou, že se rozšířila definice vyjadřující, že
„fundamentalista je ten, kdo se stále na něco hněvá“
Takové zacházení s Biblí, které např. nerozpoznávalo v Bibli různé
literární druhy, se stalo pro mnohé omezující. Nemohli se s ním
ztotožnit teologové a věřící z tradic luterských, reformovaných,
anglikánských a dalších. Ve 40. a 50. letech 20. století se objevila
zjevná reakce, která bývá označována jako „post-fundamentalismus“. Tento
směr začal znovu hledat v reformaci, mezi ortodoxy, puritány a ve
velkých probuzeních. V Británii a v Americe se podařilo vytvořit širokou
síť pracující na obnově konzervativního a probuzeneckého křesťanství.
V USA byla založena Národní asociace evangelikálů a připojilo se k ní
více než padesát konzervativních denominací, které sympatizovaly
s evangelizační službou Billy Grahama. Podobně v Británii vzniká uvnitř
anglikánské církve podobná asociace evangelikálů, ve které se postupně
stává přirozeným vůdcem a teologem John R. W. Stott. Někdy byli tito
evangelikálové separatistickými fundamentalisty označováni jako
„neo-evangelikálové“.
Evangelikálové ve světě
Evangelikální hnutí se postupně začíná dotýkat církví luterských,
reformovaných, zmíněných anglikánů, přirozeně do něj spadají svobodné
církve a independenti. Celé hnutí má v sobě silný misijní náboj,
navazuje na biblické společnosti a misijní organizace, zakládá nové a
expanduje do všech kontinentů. Důležitou roli v něm hrají evangelické
aliance, které vznikají v dalších zemích a kontinentech. Postupně se
vytváří Světová evangelikální aliance a silným vlivem je Lausannské
misijní hnutí z roku 1974. Ve druhé polovině 20. století dochází
k fenomenálnímu růstu evangelikálního hnutí. Je neseno novými
probuzeními v Africe, Asii i Latinské Americe. Moderní evangelikalismus
se profiluje teologicky a dále rozvíjí své misijní působení. V současné
době spolupracuje se Světovou evangelikální aliancí (WEA) téměř 600
milionů křesťanů této orientace. Počet evangelikálů se odhaduje až kolem
čísla 800 milionů.
V našem prostředí se obvykle ve výčtu evangelikálů dělá jedna chyba.
Existují celé denominace, které se k tomuto hnutí hlásí, jako např.
Církev bratrská, baptisté, metodisté, Křesťanské společenství,
Apoštolská církev a Křesťanské sbory. Zapomíná se obvykle, že více
evangelikálních křesťanů nalézáme také v církvích luterských,
reformovaných (presbyterních) a episkopálních (anglikánských). Na
světových konferencích často delegáti těchto církví převažují. Jsou to
církve lidového typu, kde jsou někteří „formální křesťané“, ale potom
celá řada živých a aktivních věřících. Také v církvi římskokatolické se
dnes někteří hlásí k evangelikálnímu hnutí. Blízko k němu má katolická
charismatická obnova.
Pokud by v našem jazykovém prostředí nebylo slovo „evangelický“
používáno pro označení lidových církví, potom by patrně nebyl vůbec
používán termín evangelikalismus. Hovořilo by se o obecném
protestantismu a evangelickém hnutí. Protože je termín evangelický
obsazen a často pod jeho vlajkou přežívá nový liberalismus v učení či
v křesťanské etice, stalo se slovo „evangelikální“ obecným označením
konzervativního křesťanství, které chce brát vážně Bibli a má místo pro
náboženskou zkušenost, která se nazývá různými biblickými termíny jako
konverze, obrácení, pokání, znovuzrození, naplnění Duchem apod.
Evangelikální teologové
Dnešní evangelikalismus vyspěl a v jeho řadách byli a jsou vynikající
teologové a křesťanští kazatelé jako např. Harold John Ockenga, Billy
Graham, John Stott, Martyn Lloyd-Jones, Leon Morris, Thomas Oden, Donald
Carson, Christopher Wright, Thomas Schirrmacher a mnozí další. Někteří
označují současné evangelikální hnutí jako post-evangelikalismus. Chtějí
tím vyjádřit, že je zde silný důraz na ekumenickou spolupráci, otevřený
vztah k postmoderní společnosti a snaha nést evangelium současnému
světu a sloužit lidem sociální prací a třeba i politickou angažovaností.
Evangelikální shoda
Evangelikalismus dnes ve světě zůstává hnutím a koalicí těch, kteří
se stále hlásí k víře v nadpřirozeno, k Bibli jako základní autoritě
v záležitostech víry a praxe života. Evangelikálové vyznávají Ježíše
Krista jako Pána, Boha a Spasitele. Věří v hříšnost člověka a
v záchranu, kterou vydobyl Ježíš Kristus svým utrpením na kříži, svou
smrtí a vzkříšením. Kladou důraz na důležitost osobního pokání a víry
(obrácení) pro spásu člověka. Zachovávají důraz na zbožný život, růst ve
svatosti a učednictví. Hlásání evangelia berou jako součást úsilí o
proměnu společnosti. Očekávají příchod Ježíše Krista, který přijde
soudit svět a nastolit Boží království. Mnozí evangelikálové by k tomu
ještě něco přidali, ale rozhodně by nic z toho neubrali. Roger Olson
říká: „Kouzlo evangelikalismu spočívá ve spojení ortodoxního
protestantismu, konzervativního revivalismu a mezidenominačního
ekumenismu.“
Rozdíly mezi evangelikály
V rámci evangelikalismu dnes ve světě spolupracují křesťané, kteří ve
svých církvích vyznávají ještě další podružnější články, jako např.
premilenialismus, amilenialismus, předurčení,
svobodná vůle, křest věřících, křest dětí, kreacionismus či teistická
evoluce. Jednotlivé směry spolu vedou často otevřené a až vášnivé
diskuse. Přesto jsou zde zmíněné silné jednotící prvky, které spojují
protestanty, ale také charismatiky, letniční a dokonce i některé
katolíky, případně pravoslavné. Obecně lze současný evangelikalismus
charakterizovat jako hnutí za obnovu protestantského křesťanství.
S reformací má společné základní křesťanské nauky o Písmu, Bohu, Ježíši
Kristu a o spáse.
Evangelikalismus se snaží o reformu reformace. Hledá
kořeny a původní impulzy křesťanství v Písmu a ve spisech církevních
otců. O tom svědčí důkladný výzkum raného křesťanství, patristiky a
středověku. Určitá programová snaha o stavění na konzervativním učení je
vyvažována důrazem na duchovní zkušenost a aktivní křesťanský život
služby. John Stott to nejednou pověděl, že konzervativnost v učení musí
být vždy doprovázena radikalitou v praktických aplikacích. V posledních
letech je vidět i silná změna v pochopení misie církve. Jestliže dříve
byl důraz položen více na evangelizaci, pak dnes evangelikální křesťané
jsou v čele rozvíjení holistického pojetí misie, ve kterém je
evangelizace doprovázena sociální službou potřebným.
Misie a konverze
Evangelikálové věří, že misijní zápal je nezbytný pro autentické
křesťanství naší doby, stejně jako tomu bylo v dobách apoštolských.
Současný evangelikalismus ekumenicky spolupracuje s ostatními křesťany.
Přesto zůstává kritický k deviacím od historického křesťanství, které
bývají označovány jako „neoprotestantismus“ nebo liberální modernismus.
Evangelikalismus dál staví na základech křesťanského učení a zkušenosti
s proměňující mocí v životech lidí.
Probuzení dnes nemusí být spojováno
s emocionálními reakcemi a emocionálním kázáním. Mnohem důležitější je
upřímná a jasná výzva k přijetí Boží milosti v Kristu skrze pokání a
víru, která směřuje ke každodennímu osobnímu vztahu s Ježíšem Kristem
prostřednictvím modlitby a čtení Písma. Důležitý důraz spočívá na
bohoslužebném životě, kde se křesťan setkává se svými duchovními
sourozenci, uctívá Boha, slaví svátosti a čerpá sílu k životu
následování a služby. Pro dnešní evangelikalismus je typická velká
eklesiologická tvořivost – hledání odpovídající podoby církve pro 21.
století. Mnozí dnes považují evangelikalismus za hnutí budoucnosti
církve. Je třeba mnoho pokory, pilného studia, modliteb a obětí, aby
toto hnutí nezplanělo a nepřispívalo k ještě větší roztříštěnosti
církve.
ThDr. Pavel Černý, Th.D.
Autor je kazatelem Církve bratrské v Praze 1 a vyučující na Evangelikálním teologickém semináři v Praze. V minulosti byl předsedou Rady Církve bratrské a Ekumenické rady církví.
Zdroj: http://pavel.onesim.net