K komu tedy připodobníte Boha silného? A jaké podobenství přirovnáte jemu?(Izajáš 40:18)

Otázka, kterou se tento článek zabývá, není zdaleka jednoduchá, jelikož naráží na vážný nedostatek uvnitř křesťanstva, včetně evangelikálního protestantismu. Praxe zobrazovat Krista se mezi křesťany objevovala od příchodu našeho Pána po celou dobu historie novozákonní církve a působila nejeden spor a kontroverzi. Někteří ji viděli jako ohavné modlářství, jež musí býti vymýceno násilím, jiní stáli za tím, že tyto obrázky jsou užitečné, prospěšné a dokonce žádoucí pro ty, jimž se nedostalo potřebného vzdělání, aby sami v Písmech svatých mohli hledat Spasitele a Jeho dokonalý obraz.

Náš Pán je jistě milosrdný a shovívavý a dobře ví, že ne každý je obdařen teologickým smýšlením, aby dokonale chápal všechny nuance a těžko rozsouditelná zákoutí této otázky. Toto však zdaleka není k vytvoření si jasného obrazu o Boží vůli ohledně našeho přístupu k obrazům Pána Boha zapotřebí. Tento článek si proto neklade za cíl naprosto vyčerpat uvedené téma, ale pouze poukázat, že za pomoci jednoduchého uvažování a prostého výkladu relevantních oddílů z Bible je možné dospět k finálnímu závěru, ježto je definitivní a těžko oponovatelný.

Důvod, proč většina lidí přijímá všeliká zpodobení Pána Ježíše, je ten, že se nad tématem nikdy pořádně nezamyslela. Tyto obrázky a ztvárnění Spasitele v dětských knihách – ba, i v knihách pro dospělé – v křesťanských filmech a obecně v křesťanské kultuře jsou tak rozšířené, že většina lidí to bere jako samozřejmost a nechápe, jak by se tolik lidí mohlo mýlit. Toto však z biblického hlediska není nic výjimečného neboť i v Izraeli byla modloslužba největším hříchem, který svedl na scestí naprostou většinu lidí. Tento fakt se s příchodem nové smlouvy nezměnil, neboť srdce člověka je stále stejné. Proto apoštol varuje věřící: „Protož, moji milí bratří, utíkejtež modlářství.“ (1 Korintským 10:14)

Příklady moderního výskytu

Že je tato tématika aktuální, není třeba přílišně dokazovat. Člověk, který se pohybuje v křesťanských kruzích, dříve nebo později (ale spíše dříve) přijde do styku s knihou pro děti, která má obrázky Pána Ježíše. Tyto malůvky pak slouží v nedělních školách jako podpůrné materiály pomáhající dětem lépe si představit našeho Pána a také udržet jejich pozornost. Obrázky Pána Ježíše se ovšem nevyskytují jen v nedělních školách a materiálech pro děti. Dospělí a dospívající publikum se s podobnými výjevy může setkat především ve filmech, natočených zejména v druhé polovině 20. století, a jejichž tvorba stále pokračuje.

Nejznámější zpracování byl film Ježíš (1979) producenta Johna Heymana, natočený podle evangelia Lukáše, který se stal jedním z nejpopulárnějších – a téměř klasických – evangelizačních materiálů. Tento film je podle zdrojů uvedených na internetu nejpřekládanějším filmem v dějinách kinematografie a byl údajně přeložen do více než jednoho tisíce jazyků. Stojí za ním veliká evangelizační organizace Campus Crusade for Christ v čele se svým novoevangelikálním vůdcem Billem Brightem.

Po tomto filmu následovala neskutečná řada snímků s tématikou života a služby Pána Ježíše Krista. Křesťané obecně věří, že sledování takových filmů buduje náš vztah k osobě Spasitele a učí nás o Jeho životě, zázracích a oběti. Málo lidí si však uvědomuje, že zobrazení Pána Ježíše Krista je přestoupením druhého přikázání a je tedy neposlušností Pána Boha. Jak pak může ovšem křesťana budovat neposlušnost? Dá nám Pán Bůh požehnání skrze přestupování svého jasného příkazu, abychom si Jej nezobrazovali? Pakli toužíme po duchovním růstu, pak rosťme způsoby, které Pán Bůh ustanovil – čtěme Jeho Slovo, modleme se, berme užitek z dobrých knih a kázání, navštěvujme pravidelně bohoslužby a podřizujme se těm, jež mají péči o naše duše.

Nejenom filmy, ale i knihy pro dospělé obsahují takové zpodobnění Pána Ježíše Krista. I mnoho traktátů a evangelizačních materiálů v sobě má zakomponovaný nějaký ten obrázek. Žádné ztvárnění Pána Ježíše Krista však nikdy nemůže být evangelizační materiál. Je pravdou, že Pán Ježíš Kristus je ve své osobě ztělesněné evangelium, ale toto evangelium, ač přišlo v těle, je nyní šířeno Slovem.

Nemusí se snad pak zmiňovat fakt, že český křesťan, který žije obklopený římskokatolickou historií naší vlasti, je přímo obklopen všemožnými sochami a obrazy, které se někdy nachází i v evangelických kostelech a modlitebnách. V reformovaných kruzích pak, kde opozice vůči zobrazování Páně má hlubší kořeny, se pak vzrůst takových výskytů datuje pouze a jedině na toto století.

Kde se bere touha zobrazit si Pána Ježíše?

Na tomto místě je třeba pojednat o původu zobrazování Pána Ježíše. Toto má svůj kořen v lidském sklonu být veden svými smysly více než vírou. Duchovní věci, které nejsou vidět, jsou těžko přijatelné a pouze duchovní člověk je může přijmout, neboť vyžadují sebezapření. Zobrazení Krista, stejně jako tělesná hudba, snižuje nároky na naši zbožnost a dává úlevu našemu tělu a naším smyslům. Náboženství nám pak přijde jednodušší a přijatelnější. Neviditelný a nekonečný Bůh je těžký na pochopení. Dokonalý a neposkvrněný Pán Ježíš na pravici Boha Otce je příliš hrozivý a majestátní. Když si tak člověk zobrazí Pána Boha, tvoří si Jej k obrazu svému, podle svých představ a tužeb, namísto toho, aby on sám byl formován a utvářen k obrazu Jednorozeného Syna. Ani jedna z osob Svaté Trojce však není uchopitelná rukou lidského tvůrce a nemůže jemu býti poddána.

Žádný malíř, ani takového formátu, jako byl třeba Leonardo da Vinci, nemá takové schopnosti, aby dokázal na plátně zobrazit nekonečného Boha v dokonalé harmonii Jeho vlastností a charakteru. Pokud tohoto však není dosaženo, pak je nutno jakékoli zobrazení Pána Boha zavrhnout, protože takový nepřesný obraz Ježíše není náš Ježíš, a je tudíž jiným Ježíšem. Lidé věří o Kristu všemu možnému právě díky takovým obrázkům. Když se podívají na ikonu, mají pocit, že nyní o Pánu Ježíši již vědí všechno. To je však pouhý klam.

Touha zobrazit si Pána Boha je tedy přirozenou inklinací člověka zjednodušovat a přizpůsobovat si náboženství a víru. Čím více je malíř zbožný a čím více zná Pána Boha, tím jasněji mu musí přicházet na mysl, jak nemožné a nesprávné je pokoušet se zobrazit někoho, kdo je nevystižitelný, přebývá v světle nepřistupitelném a sám nechce býti zobrazován.

Kontroverze a spory v historii křesťanstva

Toto téma je téměř staré jako křesťanství samo a pokud jej člověk chce vskutku vzít zeširoka, pak se dá konstatovat, že se s tímto problémem církev potýká od samého počátků její existence. Boj oproti zobrazování Krista není ničím jiným než pokračováním zápasu proroků proti lidu Izraelskému pro zpodobňování si Boha podobiznou býčků a jiných model. Modloslužba má dvě úrovně. První vrstvou je sloužení jinému Bohu než Hospodinu, a druhou sloužení Hospodinu skrze rytinu, obraz nebo zpodobnění. Westminsterský delší katechismus obsahuje v Otázce 109 varování nejen před uctíváním, ale také vytvořením takového obrazu kterékoli z osob Trojice, a to jak niterně v naší mysli, tak i zevně namalováním podobizny.

Přestože boj oproti zobrazování Páně byl zápasem především reformovaných teologů a puritánských duchovních, tito nebyli jediní, kteří se v historii křesťanské víry oproti takovým obrázkům stavěli. Tradiční forma zobrazování Pána Ježíše se ustálila teprve ve čtvrtém století. Předtím se obrázky velmi lišily a nenalezneme jich příliš mnoho. Musíme si také ujasnit to, že přestože se obrázky Pána Ježíše vyskytují v církvích již od rané doby, není to dokladem oprávněnosti takového činění, neboť ani prvotní církev nebyla bez chyby, přestože byla založena samotnými apoštoly; ve stanovování doktrín hraje mnohem větší úlohu zjevená Pravda Božího Slova a jeho správná interpretace.

Irenaeus píše koncem druhého století, že obrázky Páně byly typické pro gnostické odpadlíky (Proti Heresím 1.25.6). Biskup Epiphanius ze Salamis (c 315 – 403) zničil a zbořil obraz Krista, když jej uviděl v jednom z kostelů. Důvodem bylo, že zobrazování Páně je, jak řekl „v rozporu s Písmem.“ Chalcedonský koncil (451 n.l.), který definoval ortodoxní pojetí osoby Ježíše Krista, sestávající z dvou sjednocených a zároveň nezávislých podstat v jedné osobě, odsoudil zobrazování Pána Ježíše Krista, které je v rozporu s chápáním Jeho plného Božství. Následující století byla mnohdy zmítána hnutími souhrnně pojmenovanými jako ikonoklasmus. Jejich cílem bylo vymýtit sochy v kostelech, které se tam za staletí dostaly.

Konstantinopolský synod (753) následně zavrhl argument, že obrazy Spasitele jsou v pořádku, neboť Pán Ježíš sám přišel v těle, a zobrazování Krista odsoudil. Až Druhý Nicejský koncil (787) rozhodl o zrušení výnosu Chalcedonského koncilu a zavedl používání svatých obrázků při bohoslužbě, a to jak Pána Ježíše, tak Marie i svatých. Jak je toto ukázkový příklad toho, jak si jednotlivé koncily proti sobě protiřečily, a že římský katolicismus je založený na výběru učení několika koncilů podle toho, jak se mu to zrovna hodí, zatímco ignoruje koncily jiné, které prohlásily přesný opak!

Pozice římskokatolické církve

Římskokatolická církev obhajovala v historii svou pozici vůči obrázkům a sochám především tím, že již ve Starém zákoně Pán Bůh dovoloval využívání nejrůznějších uměleckých děl za účelem bohoslužby. To velmi jasně vyjadřuje Katechismus katolické církve, paragraf 1129. Zde je jasně představeno učení o uctívání obrazů. Katechismus se nám zde snaží podstrčit argument, že i ve Starém zákoně nebyly sochy a obrazy zcela zakázané. Toto tvrzení je téměř jako jediné mezi ostatními ospravedlněné nějakými texty ze Svatého Písma. Konkrétně jsou zde použity verše: Num. 21:4-9; Jan 3:14-15; Ex. 25:10-22; 1. Kr. 6:23-28 a 7:23-26.

Ve Starém zákoně byly, pravda, používány různé předměty. Archa úmluvy ukazovala na osobu Pána Ježíše Krista a Jeho vykupitelské dílo. Had vyvýšený na poušti byl také obrazem neboli typem (či termínem kralických „figurou“) Spasitele. Tyto však nebyly uctívány nebo jim nebyly vzdávány božské pocty, jako to činí katolíci se sochami Krista, Panny Marie a svatých. Hadovi se Izraelci výslovně neměli klanět, ale pouze na něj pohledět jako znak víry v uzdravující moc Boží. Ani cherubínům v chrámu se nikdo neklaněl nebo jich neuctíval. Tyto obrazy ve skutečnosti navíc většina Izraelců, kromě zasvěcených kněžích levitů, v životě neviděla. V synagogách, kde se scházel Boží lid k modlitbám a vyučování nic takového jako sochy nebylo.

Názor, že kdo uctívá sochu, uctívá toho, kdo je zobrazen, není tedy takto opodstatnitelná. Toto římskokatolické učení je založené na Platónově teorii, že existuje jednota mezi typem a jeho originálem, a nikoli na učení Božím. Naopak, když se Izraelský lid přiklonil k uctívání bronzového hada, bylo to z Boží perspektivy viděné jako modloslužba a tento pak musel být zničen, aby byl duchovní Boží lid obnoven a pravá bohoslužba znovu ustanovena.

Katechismus katolické církve pak cituje takto: „Vtělením pak Syn Boží přinesl novou éru zobrazování.“ Toto radikální tvrzení, ač mění naprosto celé chápání prvního a druhého přikázání, není v tomto díle ospravedlněno jediným citátem z Písma, a pouze se odkazuje na citáty římskokatolických teologů především z období středověku, jako je například Tomáše Akvinského. Musíme však jasně zdůraznit, že toto tvrzení, jakkoliv se chce stavět na autoritu římského biskupa, není opodstatněné jediným citátem Nového zákona ani apoštolským příkladem, a je v naprostém rozporu s jednotou obou smluv ve vztahu k zobrazování Boha.

Shody a neshody mezi protestanty

Protestanté jednotně zavrhli sochu jako médium bohoslužby jakožto naprosto očividný druh modloslužby. Přesto však v otázce obrazů nepanovala mezi protestantskými církvemi naprostá jednota. Dva naprosto odlišné názory na otázku obrazů si představíme zde.

První pozici, tedy určitou užitečnost zpodobnění Krista, obhajoval Martin Luther a denominace vybudovaná na jeho jménu jeho pohled přejala. Proto byla reformovanými teology mnohdy za jejich kladný vztah k používání obrazů – a umění všeobecně – v budově bohoslužby kritizována. Martin Luther byl toho názoru, že obrázek Pána Ježíše Krista není sám o sobě modlou, jelikož se Kristus zjevil v těle, a Jeho obraz je tak automaticky podvědomě vytvářen, když myslíme na kříž a umučení Páně. Neviděl tedy podstatný rozdíl mezi obrázkem v naší mysli a obrázkem na plátně. Po jeho vzoru tedy církev lutherská obecně používala obrázky zobrazující Pána Ježíše Krista. Přesto, že by se takovým obrázkům neklaněli a neuctívali by je (alespoň tradičně), používají jich k výuce. Prostředkem Božího zjevení však nejsou obrázky, ale Boží Slovo. Apoštol v Galatským 3:1 učí, že Kristus je zobrazovaný před očima skrze kázání. (Viz také Instituce 1.11.7)

Opačným stanoviskem bylo, že sochy a obrazy Krista nemají v domě Božím naprosto žádné místo a že jich není zapotřebí užívat ani jako nástroj vyučování. Tuto pozici zaujali Ulrych Zwingli, Jan Kalvín a po něm autoři reformovaných dokumentů jako Bullinger a další, kteří bojovali oproti jakémukoli zobrazování Božské podstaty, jelikož Boží sláva nemůže být zobrazena. Také hájili pohled, abychom bránili svoji mysl před zobrazováním a představováním si podvědomě Pána Ježíše Krista.

Druhá Helvétská konfese (1561), sepsaná Heinrichem Bullingerem, například učí v kapitole čtvrté nadepsané O modlách a obrazech Božích, Krista a svatých: „Přestože Kristus vzal na sebe lidskou podstatu, nevzal ji na sebe za tím účelem, aby poskytl model sochařům a malířům. On sám popřel, že by přišel zrušit zákon a proroky (Mt.. 5:17) – a zobrazování je zakázané zákonem i proroky. (Dt. 4:15, Iz. 44:9). Popřel také, že by jeho stálá tělesná přítomnost byla užitečná pro církev, ale přislíbil, že bude stále s námi skrze svého Svatého Ducha navěky. (Jan 16:7) Kdo si tedy může myslet, že nástin nebo podobizna jeho těla může prospět duchovnímu člověku? (2. Kor. 5:5). Jelikož v nás přebývá jeho Duch, jsme tedy Chrámem Božím. (2. Kor. 3:16) A jaké může být spolčení chrámu Božího s modlami? (2. Kor. 6:16)“

Theodor Beza, blízký přítel a nástupce Kalvína, napsal: „Naše naděje spočívá ve skutečném kříži Pána Ježíše Krista a ne v jeho obrázku. Proto musím přiznat, že naprosto nesnáším krucifix, a nemůžu jej vystát.“ (Z díla proti lutheránům publikovaného v r. 1588.)

Biblické argumenty

„I mluvil k vám Hospodin z prostředku ohně. Hlas slov slyšeli jste, ale obrazu žádného jste neviděli kromě hlasu.“ (Deuteronomium 4:12) V Izraeli bylo, jak je obecně známé, zakázané zobrazovat si Pána Boha, jakýmkoli zpodobněním čehokoli co je na nebi nebo pod nebem. To je součástí mravního zákona, který byl vydán na kamenných deskách, napsaných prve ne rukou Mojžíšovou, ale rukou Boží na znamení jeho věčné a nepomíjející platnosti coby norma a standard svatosti. První a druhé přikázání jsou neoddělitelně spojené jedno s druhým, jelikož se obě zabývají předmětem modlářství.

První výrok zakazuje uctívání (prokazování božské pocty klekáním, modlením se nebo vzýváním) jakéhokoli jiného pána mimo Hospodina, Boha Abrahámova, Izákova a Jákobova. V druhém přikázání nám pak Pán Bůh sám zakazuje učinit rytinu či obraz jediného živého Boha za účelem klanění se a uctívání. Westminsterský kratší katechismus rozvádí toto druhé přikázání a vysvětluje je.

Otázka 51: V druhém přikázání se zakazuje ctění Boha skrze obrazy a neb jakýmkoli způsobem, jehož v slovu svém neustanovil.
Otázka 52: Ke druhému přikázání přidány jsou důvody ty, že Bůh má svrchované panství nad námi a vlastnictvím nás a že horlivě přihlíží k tomu, aby jemu samému slouženo bylo.

(Zde je nutno podotknout, že lutherská církev po vzoru církve římské a církve pravoslavné ve svém výčtu přikázání Božích druhé přikázání vynechává a desáté pak rozděluje na dvě.)

Je nutno si uvědomit, že zákaz zpodobňování se vztahuje na Trojjediného Boha ve všech třech Jeho osobách, jak Boha Otce, tak Boha Syna i Boha Ducha Svatého. Toto se pak také vztahuje na zpodobnění Hospodina ve všech jeho autentických zjeveních.

Druhé přikázání zakazuje zobrazit Pána Boha „věcí, kteréž jsou na nebi svrchu, ani těch, kteréž na zemi dole, ani těch, kteréž u vod pod zemí.“ Není zakázáno například malovat holubici sedící na střeše našeho zahradního domku, ale je zakázané nakreslit Svatého Ducha jako holubici, neboť se tento obrázek snadno může stát objektem převrácených tužeb našeho srdce upínat k Duchu skrze obrázek. Oblakový kouř, stejně jako Anděl Hospodinův, v sobě nesou element jedinečného Božího zjevení, které bylo zvláštním privilegiem lidem, kteří jej zřeli vlastním zrakem. Nám se však dochoval pouze inspirovaný záznam ve slovech Písma.

Pamatujme, že Mojžíš nepředal lidu svou zkušenost ze Sinaje ve formě obrázku, když před ním Pán Bůh prošel. Ne každé zjevení bylo zamýšleno jako zjevení univerzální, určené všem lidem; některá byla jenom dočasná a určená pro osobní užitek těch, kteří je přijali. Pro obecný přínos všech věřících byl určen pouze v Písmu inspirovaný záznam o nich.

Je třeba dodat, že zákaz se vztahuje jenom na osobu vlastnící Božskou podstatu. Zákaz malování andělů či samotného ďábla a démonů tedy není obsažen v tomto přikázání, pokud ovšem se tomuto obrazu člověk neklaní. Je však třeba varovat, že zde ovšem též není žádný dobrý důvod, proč tyto duchovní bytosti zobrazovat, a takovou praxi nelze doporučit, neboť to snižuje náš pohled na anděly jakožto stvoření dokonalá a bez vady. K zobrazování ďábla a démonů, Božích i našich nepřátel, pak má křesťan ještě méně důvodů.

Teologický argument

Když jsme tedy nyní stanovili správný výklad prvních dvou přikázání, musíme se zamyslet nad ortodoxním pochopením osoby Pána Ježíše Krista. Podle tohoto učení Písma je Pán Ježíš Kristus jedna osoba Trojice, která sestává z dvou přirozeností nebo-li podstat. Doktrína z toho vyplývající se pak nazývá „soupodstatnost osoby Ježíše Krista“ (nebo někdy „hypostatická jednota“). Tyto dvě přirozenosti jsou pak nesmíšené, naprosto soběstačné; základem celé osoby je pak přirozenost Božská, ke které byla následně připojena přirozenost lidská. Tyto dvě podstaty si pak zachovaly plnost svých atributů, které dohromady fungují v nám tajemstvím zahalené harmonii.

Zobrazení Pána Ježíše Krista se pak tedy dá obhájit jenom pokusem zobrazit pouze Jeho lidskou přirozenost. Toto však není možné, jelikož nelze oddělit Jeho lidskou přirozenost od té Božské. Toto rozdělování osob může snadno hraničit s nestoriánskou heresí. Jak můžeme zobrazit muže, v „němž přebývá plná plnost božství tělesně?“ (Kol. 2:9) Toho, který je „celý přežádostivý?“ (Pís. 5:16) Jestliže Mojžíšova tvář zářila pouze z toho, že trávil času v přítomnosti Hospodinově, jak potom musela být jasná tvář Spasitele, který řekl: „Já a Otec jsme jedno!“ (Jan 10:30)

Pán Ježíše Kristus je v základu své osoby plně Bůh, a přijal na sebe tělesnou přirozenost, aby mohl být dokonalým obětním Beránkem a dokonalou smírčí obětí. Apoštol Jan napsal: „Slovo to tělo učiněno jest, a přebývalo mezi námi, (a viděli jsme slávu jeho, slávu jakožto jednorozeného od Otce,) plné milosti a pravdy.“ (Jan 1:14)

Musíme si též připomenout, že Písmo naprosto mlčí ohledně jakéhokoli popisu Pána Ježíše Krista, kromě vyjevení jeho charakteru a služby. „A tak my již od toho času žádného neznáme podle těla. A ačkoli jsme poznali Krista podle těla, ale nyní již více neznáme.” (2. Kor. 5:16) Sami apoštolové, kteří viděli na vlastní oči Pána Ježíše Krista, zcela mlčí o ohledně popisu toho, jak vypadal. Duch, který je vedl k sepsání evangelií a epištol, je zcela záměrně nepudil k vypsání Kristovy podoby.

Argumenty pro zobrazování

Pakliže Pán Ježíš Kristus, plně Bůh a plně člověk, je výjimkou z přikázání prvního a druhého přikázání, tíha zodpovědnosti za argumentaci leží na bedrech těch, kteří argumentují pro používání obrazů. Váha těchto argumentů pak musí jasně prokázat, že Pán Ježíš Kristus je díky své inkarnaci a vzetí na sebe podoby člověka výjimkou z tohoto přikázání pro věk církve – toto však jak bude dokázáno níže, není ten případ.

Ve své podstatě se většina dnes předkládaných argumentů pro zobrazování příliš neliší od těch, které po staletí předkládali luteránští a římskokatoličtí teologové, a na které již bylo dostatečně odpovězeno. Zde si tedy představíme jen jejich stručný přehled.

1. My tyto obrázky nepoužíváme při bohoslužbě. Mnoho dnešních evangelikálů ani toto v pravdě říci nemůže. V mnoha církvích se promítá obrázek Pána Ježíše na stěnu přes projektor během tzv. času chval a uctívání. To je jasná forma modloslužby totožná s praxí středověké římskokatolické církve. Taková forma uctívání je očividnou modloslužbou a jako taková přináší prokletí na církve a sbory, které ji praktikují. Ovšem i když člověk skutečně obrázky nepoužívá při bohoslužbě, v druhém přikázání jasně čteme „nezobrazíš si“. Tedy již samotné zobrazení je porušením tohoto přikázání. Heidelberský katechismus proto v otázce 97 varuje i před „vytvářením či přechováváním“ takovýchto obrazů.

2. Děti potřebují pomůcku, aby si mohli Pána Ježíše představit. Pravá podoba Pána Ježíše nemá žádný duchovní užitek. Boží slovo nás učí o našem Spasiteli Pánu Ježíši Kristu ne podle těla, ale duchovně, a zjevuje nám vše potřebné, co je nutné vědět ke spasení a ke zbožnému životu.

3. Pán Ježíš Kristus měl přece lidské tělo. To, že Pán Ježíš přišel v těle, nebo ještě lépe řečeno, že na se vzal lidskou podstatu, není argumentem pro zobrazování, jelikož tato podstata nestojí sama o sobě, jako je to u všech ostatních lidí. Jeho lidská přirozenost je neoddělitelně spojena s jeho Božstvím (Athanáziovo vyznání, čl. 32-36). Žádné z Božích sebezjevení (v oblakovém kouři, jako anděl Hospodinův apod.) neopravňovalo izraelský lid porušit druhé přikázání.

Obrázky v praxi

„Protože poznavše Boha, nectili jako Boha, ani jemu děkovali, ale marní učiněni jsou v myšleních svých, a zatmíno jest nemoudré srdce jejich. Měvše se za moudré, blázni učiněni jsou. Nebo směnili slávu neporušitelného Boha v slávu podobenství obrazu porušitelného člověka…“ (Římanum 1:21-23)

Zobrazování Pána Ježíše v praxi je jedním velkým omylem a škoda napáchána na generacích těch, kteří byly pod takovými obrázky vyučeni, je nevyčíslitelná, a to zejména, povážíme-li, jak zženštile je Kristus obvykle zpodobňován – s přeslazeným výrazem ve tváři a dlouhými vlasy. Takového Krista však Písmo nepředstavuje. Nesmíme zapomenout, že je Boží prozřetelností, že se nám nedochovaly žádné bližší informace ohledně vzhledu našeho Spasitele. Obrázek Pána Ježíše s dlouhými vlasy se ustálil až začátkem 4. století. Tato podoba byla navíc obhajována například Turínským plátnem, které velmi kritizoval a zavrhoval třeba Kalvín. Dlouhé vlasy měli navíc v Izraeli měli pouze Nazarejští – zasvěcenci Hospodinu, kteří se nedotýkali mrtvých a nepili víno, ani nejedli plod vinné révy. Pán Ježíš ovšem nazarejským nebyl, neboť obě tyto věci činil.

Takovýto obrázek je pak často prostředkem šíření liberálních pohledů a snižování nebo polidšťování osoby Krista, což vyhovuje těm, kteří nemají žádnou zdravou úctu vůči našemu Pánu. Nezapomeňme však, že i Pánem obzvláštně milovaný apoštol Jan, když uzřel svého Mistra v slávě, byl sražený na kolena děsivým pohledem, který viděl (viz Zj. 1:17).

Toto zobrazení Pána Ježíše navíc ovlivnilo v 20. století hnutí Hippies a Jesus people, kteří viděli v takovémto chápání Pána Ježíše vzor pro bohémský a uvolněný život.

V některých obrázkových Biblích lze pak vidět dokonce i obrázek Pána Ježíše se zcela světlými vlasy, což je naprostý nesmysl, jelikož Pán Ježíš Kristus přišel v těle muže, pocházejícího z tradičně židovské rodiny, kde světlé vlasy nemají žádnou tradici.

Vliv obrázků na náš duchovní život

Mnoho křesťanů věří, že sledování filmu o Pánu Ježíši pomáhá k větší oddanosti Jemu. Je faktem, že tato aktivita potěšuje tělesné oči a vyhovuje přirozeným žádostem. Sledování filmu o Pánu Ježíši ovšem není jenom světské, ale navíc velmi bezbožné a zdravému duchovnímu životu přímo škodlivé.

Musíme si uvědomit, že vytvoření takového obrázku už samo osobě je přestoupením Božího zákona. Lidská mysl má tendenci u obrázku Pána Boha jaksi uvažovat, že se pod tím obrázkem skrývá Bůh samotný. Lidé ze zkušenosti mohou dosvědčit, že cítí potřebu nebo touhu modlit se s hlavou pozdviženou k obrázku či plátnu, kde je promítán obrázek Pána Ježíše, či mít pod jménem Krista ve své modlitbě představenou jeho podobu. Nešťastné malé dítě s otevřenou Biblí, kde je obrázek Pána Ježíše, se následně budou modlit k Pánu Bohu s vědomím, že ten, ke komu se modlí, asi vypadá takto. Toto je modloslužba v nemateriální podobě a dospělí, kteří toto praktikují, jsou vinni sváděním svých ratolestí k ní.

Mnoho lidí nachází utěšení v obrázku Pána s otevřenou náručí. To však není nic jiného, než tradiční katolická praxe. Potěšením pro Boží lid však není obrázek našeho Pána, ale Slova našeho Boha v Písmu svatém. Boží Slovo je dokonale vyvážené, takže odpovídá všem křesťanovým potřebám. Málokdo se bude například spontánně dívat na obrázek rozhněvaného Pána Ježíše (jestli takový obrázek vůbec existuje), když svévolně žije v hříchu – ale i Boží hněv je součástí Jeho charakteru. Moderní obrázky tak také pro svou nevyváženost v křesťanu překrucují a deformují vnímání Hospodina.

Obraz pak také limituje Krista na to, co je vyjeveno v něm. Nevede nás tedy k oslavování Jeho nekonečnosti, ale spíše k tomu, abychom o Ně přemýšleli v subjektivních limitech, což velmi podporuje nízký pohled na našeho svatého a dokonalého Spasitele.

Závěr

Závěr tedy z uvedených skutečností a argumentů je tedy ten, že nejen klanění se obrazům a sochám Pána Ježíše je modlářské, ale že již samotné vytvoření takového obrazu je vytvořením modly, která může být později použita pro modloslužbu, ať už vědomou nebo nevědomou. Mnoho křesťanů v historii a i v dnešní době bylo a je vinno porušováním druhého přikázání, a proto nemůže zakušovat plnost Božího požehnání v církevní práci a při bohoslužbách, jestliže jsou takové obrázky Otce, Krista nebo Ducha Svatého toho součástí.

Při našem přístupu zejména k dětem bychom se měli vyvarovat jakéhokoli používání obrázků Krista a chránit je před spojením si osoby Pána Ježíše s obrázky vytvořenými člověkem. Chceme-li jejich mysl správně formovat, nechme Boží Slovo samotné, aby vytvořilo pravý Kristův obraz v jejich srdcích.

V této otázce je třeba zaujmout jasné stanovisko, ač bychom se měli vyhnout nějaké násilné či radikální likvidaci takových obrázků, neboť ani nemáme právo ničit cizí majetek, jakkoliv bychom se proti takovým věcem stavěli a jakkoliv se nám nelíbí a i protiví. Křesťané sami by ovšem takové obrázky neměli ani přechovávat a měli by naopak ostatní věřící varovat před nebezpečenstvími používání takových děl v duchovní práci.

David Kohout

Zdroj: www.izachar

autor je bývalým členem jabloneckého baptistického sboru, kde působil jako vedoucí mládeže, aktuálně působí v Czech Free Presbyterian Mission