Nedávno napsal David Novák na toto téma článek „Hledání jednoty Boha a Allaha“ (Křesťan dnes 23. 12. 2015). Je těžko najít, v čem bych se s Davidem Novákem neshodl, a tak mohu podepsat vše, co ve svém článku píše. Jelikož jsem ale některým přátelům slíbil, že rovněž napíšu článek na toto téma, tak nyní svůj slib plním.

Podobně jako David Novák soudím, že znalost Božího jména – ve smyslu znění – o ničem nevypovídá a o ničem nerozhoduje. Je to podobné jako s člověkem. Svého přítele Jiřího Dohnala oslovuji Jirko, ale protože je z Ostravy, mnozí jeho příbuzní a známí mu říkají Juro. Jeho angličtí přátelé používají jméno George, Chorvaté z jeho sboru mu říkají Jure. Kupodivu na všechno slyší. Nicméně to, jak ho nazýváme, nijak nevypovídá o tom, jak dobře ho známe, zda ho máme rádi, zda mu důvěřujeme nebo ne. Znát Boha je také něco jiného než znát „Boží jméno“. Proto mi bazírování Svědků Jehovových na znění „Jehova“ připadá poněkud komické, ale nemám s ním žádný zásadní problém. Ostatně jsem udělal podobnou pozitivní zkušenost jako David Novák, když jsem v rozhovoru s „jehovisty“ používal jimi preferované označení „Jehova“.

K čemu ale vlastně celá diskuse slouží? Výpověď „vždyť přece Bůh je jen jeden a všichni vzýváme téhož Boha“ je ve skutečnosti určitým heslem. Lidé, kteří zdůrazňují toto tvrzení a kteří trvají na tom, že se vztahujeme k témuž Bohu jako muslimové, v podstatě chtějí říci, že bychom neměli být nepřáteli, měli bychom být tolerantní a měli bychom se mít všichni rádi.

Já jsem rovněž pro toleranci a jsem pro to, abychom se měli všichni rádi, nicméně jsem poněkud skeptický, zda nás k tomuto cíli přiblíží tvrzení, že vzýváme téhož Boha. V dobách reformace, kdy se vedly náboženské války, katolíci a protestanté zpravidla netvrdili, že druhá strana vzývá jiného Boha. Sice o „těch druhých“ tvrdili, že Bohu rozumí špatně nebo vůbec, a že objektivně tedy slouží satanovi, ale z vědomého satanismu se navzájem nepodezírali. Tvrzení, že nad námi je jen jeden Bůh, násilí nezabránilo. (A to se katolíci a protestanté dokonce dohodli na spoustě dalších věcí – například na tom, že Bůh je trojjediný, že Ježíš Kristus je pravý Bůh a pravý člověk, atd. – tedy všechno věci, které jsou muslimům naprosto nepřijatelné.)

Nejde tedy o znění Božího jména, nejde ani o to, zda přitakáme tvrzení, že vzýváme téhož Boha. Jde o to, jak jsme Boha poznali a k čemu nás toto poznání vede. A pak také o bádání v našem vlastním nitru, proč nás vlastně tato diskuse zajímá.

Lidé, kteří tvrdí, že křesťané a muslimové vzývají téhož Boha, většinou touží po tom, aby vyznavači různých náboženství navzájem nezabíjeli. A protože dnes se zabíjení kvůli náboženství zhusta děje, je tato otázka dnes živá, zatímco před čtyřiceti lety v podstatě ani nebyla na stole. Ne že by se o tomto tématu nehovořilo vůbec, ale byla to otázka velmi okrajová.

Lidi tvrdící, že vzýváme téhož Boha, najdeme mezi křesťany i mezi muslimy. A myslím, že můžeme být vděčni za každého člověka, který je proti páchání násilí ve jménu náboženství, ať už jakéhokoli. Současným problémem ale nejsou muslimové, kteří přitakávají tomuto tvrzení, nýbrž ti, kteří jsou přesvědčeni, že je třeba zabíjet křesťany – a vlažné muslimy. A tito lidé se našich přátelských rozhovorů v rámci „mezináboženského dialogu“ zpravidla neúčastní.

Mezináboženský dialog ovšem z principu nemůže jít příliš hluboko, nemá-li dojít k vážným rozporům. Muslimové říkají, že je jen jeden Bůh, a vzápětí, vlastně jedním dechem, dodávají, že „Mohamed je jeho prorok“. To je tvrzení, s nímž pravověrný křesťan souhlasit nemůže. Křesťan bude zase naopak tvrdit, že Ježíš je jediná cesta k Otci. S tím zase nebude souhlasit pravověrný muslim. Jistě, můžeme si povídat třeba o tom, že křesťanství i islám vede k péči o chudé a k dávání almužny. Nebo o tom, že jak křesťané, tak muslimové jsou pevně přesvědčeni o tom, že dvě a dvě jsou čtyři. Jde tedy o to, jaký má být účel mezináboženského dialogu. Zdá se mi, že jeho jediným účelem je přesvědčit svět a sebe sama, že křesťané a muslimové spolu dokáží hovořit, a ne se mlátit po hlavách. Nechci to nijak snižovat, ale připadá mi to poněkud luxusní v době, kdy se na Blízkém východě blíží likvidace křesťanských menšin ke svému konci.

Je ale dobré si opakovat, proč nemáme používat násilí ve věcech víry. Věřím v absolutní pravdu, věřím v absolutního Boha. Vím ale o omezenosti svého vlastního poznání (omezený není Bůh, omezený jsem já). Toto vědomí mi brání, abych ve jménu víry ubližoval druhému člověku. Nadto mě můj Bůh, jehož synem je Ježíš Kristus, vede k tomu, abych miloval své nepřátele a modlil se za ně. Můj Bůh mě osvobozuje od nenávisti.

Toto přesvědčení mě ovšem nevede k tomu, abych neviděl nebezpečí islamistického terorismu. V roce 2014 podporovalo sebevražedné útočníky 3 % Pákistánců, 9 % Indonésanů, 18 % Malajsijců, 47 % Bangladéšanů a 62 % obyvatel Gazy. Jsem přesvědčen, že bychom měli to, co si myslí muslimové, pečlivě monitorovat, ale není na nás, abychom jejich smýšlení měnili. K tomu nemáme prostředky. Jediné, co můžeme dělat, je zvěstovat jim evangelium, a to způsobem co nejpřiměřenějším. Ono totiž nejde tolik o to, zda přitakáme tvrzení, že „věříme v téhož Boha“, ale spíše o to, k čemu nás naše víra vede.

27. ledna 2016

Dan Drápal