poslal Nepřihlášený Článek z referátu Pavla Černého předneseného na Evangelikální teologické konferenci
v Praze, v listopadu 2008. Článek byl otištěn v časopise Theologia vitae
roč. 2, 1/2009, s. 69-84.
Anotace
Co znamená jíst tělo a pít Kristovu krev (J 6,53-57) při slavení večeře Páně? Máme tomu rozumět symbolicky, duchovně, nebo dokonce tělesně?
Eucharistie a zápas o jednotu církve jsou na velmi vysoké pozici současné agendy ekumenického hnutí. Je zde vliv postmodernismu, který podtrhuje náboženskou zkušenost a také ekumenická desideria o dosažení jednoty křesťanstva kolem Pánova stolu. Při hledání odpovědi je jasné, že nemůžeme přehlížet mnohá staletí teologických diskusí, exegese biblických textů a prožívání různých křesťanských spiritualit. Je zde mnoho významných příspěvků z dob patristiky, středověku, první a druhé reformace a současného křesťanského úsilí porozumět hlouběji Kristově přítomnosti v bohoslužbě církve. To vše svědčí o hlubokém přání více pochopit přítomnost Ježíše Krista v našem životě a jíst skutečný chléb na životní cestě, který by byl zdrojem naší motivace a síly.
Co je spojením mezi Kristovou přítomnostív společenství večeře
Páně, v Božím slově a ve společenství církve? Potřebuje Duch svatý chléb
a víno připravené lidmi, aby mohl sloužit naší duši? Mnohokrát tyto
otázky rozdělovaly církev, dokonce i v době reformace. Blížíme se dnes k
určitému konsensu?
....
Závěr
K výkladu Kristových slov „toto je mé tělo“ a „toto je má krev“ jsou v dějinách církve dány následující odpovědi.
1. Chléb a víno jsou fyzickým tělem a krví Kristovou (metafyzická proměna); změněna je substance (hmota) a nikoli akcidentalia – (podstatné části). Chléb si udržuje podobu, strukturu i chuť chleba. Chemická analýza by potvrdila, že se jedná o chléb. Přitom Kristus je plně přítomen v každé hostii a účastníci přijímají fyzicky tělo a krev Páně. To je založeno na Aristotelově rozlišování substance – hmoty a akcidentálií (způsobů, případků). To přijal Tomáš Akvinský a přes něj i středověká katolická církev. Kristova přítomnost je skryta pod proměnou substance chleba a vína a my přitom vidíme pouze akcidenty, česky způsoby chleba a vína.
2. Chléb a víno obsahují fyzické tělo a krev Kristovu (konsubstanciace; pro Luthera jsou Kristovo tělo a krev přítomny jako žár v žehličce).
3. Chléb a víno obsahují duchovně tělo a krev Kristovu. Toto pojetí je typické pro církve reformované tradice. Kristus je skutečně přítomen ve svátosti, ale nikoli fyzicky, tělesně. Je přítomen duchovně a jeho přítomnost přichází na zem jako paprsky od slunce, které zůstává na obloze; svátosti nejen reprezentují Kristovo tělo, ale také pečetí Kristovu lásku k věřícím a dávají jim jistotu, že všechna zaslíbení smlouvy a bohatství evangelia se naplní.
4. Chléb a víno pouze reprezentují tělo a krev. Podle Zwingliho Duch svatý dává poznat Krista a nepotřebuje k tomu žádné vodiče nebo dopravní prostředky. Svátosti v tomto pojetí nezprostředkovávají milost, ale jsou svědectvím a znamením.
Pokud jde o působnost svaté večeře Páně, pak
1. někteří chápou slavení jako přijímání Boží milosti komunikantem. Ritus večeře Páně má v sobě sílu ovlivnit duchovní změny, které by se jinak neobjevily. Večeře Páně má nepochybně vliv na člověka. To naznačuje i zmíněné slavení korintských, kdy se mezi nimi objevuje mnoho nemocí, a někteří umírají jako důsledek nerozpoznávání těla Páně a neochoty vidět svůj hřích. Také těžké hříchy měly být kázněny exkomunikací těch, kteří zůstávají ve viditelném závažném hříchu.
2. Druhá pozice podtrhuje, že večeře Páně slouží k tomu, aby přivedla účastníka do kontaktu s živým Kristem. Kristus je přítomen duchovně a přijímáme užitek ze setkání s ním. Slavení je nástrojem k setkání s Kristem. Obřad je nástrojem, který umožňuje toto setkání. Slavení nevytváří vztah automaticky a není potrubím, kterým přitéká požehnání bez ohledu na víru komunikanta.
3. Třetí pojetí podtrhuje, že večeře Páně je pouze připomenutím, že Pán je přítomen a dává se k dispozici. Užitek večeře Páně je pak velmi podobný kázání. V kázání můžeme přijmout Boží slovo a mít užitek, nebo také zvěst odmítnout a odejít s prázdnou. Podobně i účast na večeři Páně závisí na naší odpovědi a může být prázdným obřadem.
Mezi protestantskými církvemi již nejsou problémem menší odlišnosti v chápání Kristovy přítomnosti ve svátosti a společná eucharistie je mezi církvemi luterskými, reformovanými, anglikánskými, svobodnými, baptistickými, metodistickými i letničními možná. Určitý problém spíše zůstává rozdílné pojetí církevní kázně. Zatímco některé církve stále zápasí o uplatnění církevní kázně a mají odvahu viditelně nekajícího hříšníka napomenout a dokonce odmítnout od stolu Páně či exkomunikovat, jiné církve, zpravidla lidového typu, kázeň zužují pouze na kázání Božího slova. Tím vzniká určitá eklesiologická disproporce, kterou v praktické ekumeně není snadné překonávat.
Jakým směrem se bude pravděpodobně ubírat ekumenické snažení o sjednocení církve u stolu Páně? V posledních letech teologické rozhovory s římskokatolickou církví v otázce Kristovy přítomnosti v eucharistii uvázly na mrtvém bodě. Přesto se více a více prosazuje spojitost mezi slavením večeře Páně a společenstvím církve. Je podtrhován vztah mezi Kristem, církví, bohoslužbou, svátostmi a křesťanským životem. Ukázalo se, že není možné zkoumat svátostné dění izolovaně od kontextu bohoslužby. Svátosti nejsou abstraktní ideje, které mohou existovat samy o sobě bez ohledu na své bohoslužebné zakotvení.
V některých náznacích je překonávána scholastická definice Kristovy přítomnosti ve svátosti a diskuse se více dotýká zdrojů pramenících z formulací patristické tradice. I někteří katoličtí teologové hledají k vyjádření Kristovy přítomnosti ve svátosti formulace, které opouštějí komplikující zátěž kategorií aristotelské filozofie. Vždyť např. už i Bonaventura se staví proti přehnaně senzualistickému chápání Kristovy přítomnosti a Tomáš Akvinský se vyjádřil, že „Krista nejíme v jeho vlastní tělesnosti, ale ve svátostných způsobech“ a Kristus není uzavřen ve svatostánku, kde jsou jen svátostné způsoby. Tyto způsoby sice realizují „tělesnou přítomnost“ Kristovu, ale „duchovním způsobem“. Večeře Páně je tedy řadou katolických teologů méně chápána senzualisticky (přednostně uznáváním smyslového vnímání) a je více přijímána jako duchovní prožívání spasitelného tajemství a Kristovy přítomnosti.
V současné diskusi se ukazuje, že mnozí teologové reformačních církví mají dnes hlubší pochopení pro reálnou duchovní přítomnost Kristovu ve večeři Páně. Někteří se dokonce přestávají bát slova transsubstanciace, ale ovšem interpretovaného ve smyslu ryze duchovní proměny přijímané vírou „in usu“. To jistým způsobem koresponduje s důrazem na vera praesentia Jednoty bratrské. Stará Jednota svým teologickým pojetím Kristovy přítomnosti ve svátosti stále zůstává odkazem živým a aktuálním. Méně se starala o způsob Kristovy přítomnosti a více podtrhovala samotnou Kristovu skutečnou přítomnost. I dnes se důrazem na skutečnou duchovní přítomnost Kristovu v elementech eucharistie více otevírá prostor pro živou modlitbu křesťanů ve víře, že Duch Kristův může pozvat Kristovy následovníky ke společnému stolu Páně takovým způsobem, že nebudou moci odolat. Společné stolování s Kristem je pro mnohé křesťany zdrojem duchovní obnovy a posily. Evangelium vyjádřené verbálně je tak v době postmoderny významně doplňované znameními, symboly a důrazy na přítomnost vzkříšeného Krista. Večeře Páně je chápána jako nepostradatelný pokrm na cestu křesťanského života a následování Krista.
Je třeba si dát pozor na naše „kultické úsilí“, jak nazývá Dietrich Bonhoeffer snahy o náhradu duchovního rozměru v kázání Božího slova vysluhováním svátosti. Kde klesá autorita kázání, rostou pokusy nahradit tuto ztrátu v bohoslužbě liturgickými formami. Přesto všechno večeře Páně není jen vzpomínkovou slavností, memoriálem s připomínkou Kristovy smrti, ale je participací na Kristově díle spásy, jedením jeho těla a pitím jeho krve. V tom je naděje vítězství pro život pozemský i věčný.
Zde si můžete přečíst CELÝ ČLÁNEK
Zdroj: http://pavel.onesim.net/