Evoluce je pro určitou část křesťanstva tématem nabitým emocemi, potkal jsem nemálo lidí, se kterými se o ní vůbec nedalo diskutovat. Nebudu proto formulovat stanoviska, spíš se vám pokusím představit svoje vlastní hledání.

Mezi entomology jsem za celou svou odbornou kariéru nepotkal ani jednoho, který by o vývoji druhů pochyboval. I ve sboru, kde jsem vyrůstal, byla evoluce jako přírodní jev akceptována jako něco samozřejmého. Zdá se mi, že to odpovídalo tradici Církve bratrské; už jeden z jejích nejvýznamnějších duchovních otců Alois Adlof psal: „Písmo není učebnicí přírodopisu..."(1) Vůbec mi nepřišlo na mysl, že by to někdo mohl vnímat jinak.

Po politické změně na přelomu 80. a 90. let minulého století naši zemi zaplavila vlna kreacionistické literatury. Jako mnozí ostatní, i já jsem po ní sáhl – a byl jsem hluboce zklamán. Četl jsem v ní, že příroda nezná mezičlánky, že všechny druhy jsou navzájem jasně oddělené, že stvoření je dobré, tedy bezchybné, někteří dokonce psali „dokonalé".

Já se přitom ve své entomologické praxi neustále potýkal s nejasnými hranicemi druhů, s přechodnými formami, s neustálými proměnami vyšších jednotek biologického systému; potkával jsem všelijaké nedokonalosti, které své nositele různě omezovaly. To, co jsem v oněch knihách četl, bylo v tak evidentním rozporu s tím, co jsem viděl, že mne to přinutilo hledat nějaké řešení.

Původ zla ve stvoření

To první, s čím jsem se musel vyrovnávat, byla přítomnost zla. Nejhorším škůdcem čmeláků, které jsme kdysi chovali ve Výzkumném ústavu pícninářském, byla jen maličko přes milimetr velká parazitická vosička Melittobia acasta. Její životní cyklus mi připadá pozoruhodný(2): Panenská samice Melittobie najde hnízdo vhodného hostitele a pronikne až do kokonu nebo buňky s jedinou hostitelskou larvou. Bodnutím ji ochromí a pak jí drobnými vpichy napichuje pokožku a olizuje kapičky vytékající tělní tekutiny.

Kromě toho začne klást vajíčka; není oplodněná, proto jich zatím klade jen velmi málo. Líhnou se z nich pouze vysoce agresivní samci; navzájem se napadají, takže ze všech, kteří se v buňce vylíhnou, zůstane zakrátko naživu pouze jediný. Tomu je ovšem dopřáno, aby svou vlastní matku oplodnil. Intenzita kladení vajíček se od toho okamžiku mnohonásobně zvýší, v potomstvu oplozené matky téměř stonásobně převažují samice.

Celý cyklus se opakuje: Samice jsou hned po vylíhnutí oplodněny a začínají intenzivně klást. Pokud je hostitelská larva už zcela zkonzumována, přesunou se vylíhlé matky do další buňky či kokonu a napadnou další larvy. V napadeném hnízdě samotářské včely se takto otočí několik, v hnízdě čmeláka mnoho generací. Vezmeme-li v úvahu, že jedna samice naklade kolem jednoho tisíce vajíček, je zřejmé, že počet jedinců opouštějících nakonec hnízdo je úctyhodný.

Proč o tom mluvím? Vloupání do cizích hnízd, vraždy larev (tedy dětí), dokonce bratrovraždy a krvesmilstvo – kde je mravnost? To má být dobré stvoření? Melittobie samozřejmě nemají možnost volby, nemohou žít jinak. Kdo je takto naprogramoval? Kdo vytvořil ten důmyslný systém enzymů, hormonů a nervové sítě, který dal těmto tvorečkům takovou schopnost prosadit se v našem světě? A současně takovou (z našeho pohledu) krutost a nemravnost?

Hřích, řeknou mnozí. Přitom ale titíž lidé tvrdí, že stvoření nemohlo probíhat samovolně, že bylo projevem vyššího intelektu. A mají bezpochyby pravdu, tak tomu věřím i já. Jak by mohl něco takového vytvořit hřích? Hřích jako skutek? Hřích jako vlastnost?

Když tedy ne hřích, řeknete, tak satan, Boží protivník. Ten je dost chytrý na to, aby takovou věc dokázal. Byl tedy satan druhým stvořitelem? Existuje potom Hospodin jako tvůrce dobrých věcí a satan jako tvůrce zlého? Tak nějak si to představoval Zarathuštra v dávné Persii: Spenta Mainyu (dobrý duch) a Angra Mainyu (zlý duch, jeho bratr) oba synové nejvyššího boha zvaného Ahura Mazda a současně věční protivníci. Perský dualismus ovlivnil prostřednictvím gnosticismu a manicheismu mladou církev. Je smutnou skutečností, že církev se s těmito vlivy vlastně nikdy definitivně nevypořádala. Tato hereze, čímsi pro člověka nesmírně atraktivní, ale tím i nebezpečná, žije v drobných názorových střípcích v obecném povědomí dodnes.

Písmo naproti tomu mluví o jediném, s ničím a nikým nesrovnatelném Bohu, jediném Stvořiteli, který o sobě ústy proroka Izajáše říká: „Já tvořím zlo." (Iz 45,7) Používá přitom sloveso vyhrazené pouze Boží stvořitelské aktivitě, tvorbě z ničeho.

Jak to bylo tenkrát na počátku?

Možná řeknete, jak jsem naznačil výše, že stvoření původně vypadalo jinak, že se takové věci objevily teprve po prvním lidském hříchu, kdy byla země prokleta. Jak ale takový názor biblicky zdůvodnit? Kde máme nějakou zprávu o rekonstrukci stvoření po pádu člověka? Prokletí země, to je přece něco naprosto jiného než kompletní přebudování enzy-matických, hormonálních a nervových systémů tvorů, které by bylo pro tak zásadní změnu života nezbytné!

Kdybychom měli akceptovat, že všichni parazité, všichni dravci a všichni mrchožrouti se objevili až po pádu člověka, znamenalo by to pro podstatnou část světa škrtnout celou první kapitolu Genese a začít znovu od nuly. (Podobné obskurní teorie v minulosti vznikaly). O ničem takovém ale Písmo nemluví. Pán Bůh stvořil svět jednou, první kapitola Genese je i mou historií.

Na příkladu Melittobií (a mohli bychom jmenovat celou řadu dalších) zřetelně vidíme, že kvalita stvoření, pro kterou bylo použito termínu „dobrý", není etickou kategorií. V „dobrém" stvoření je až příliš mnoho bolesti, utrpení, vzájemného vykořisťování a zneužívání. Stvoření bylo dobré ve své schopnosti existovat, ve schopnosti země dávat vznik novým tvorům. (1M 1,12.24) A také proto, že bylo krásné. Někdy syrově, krůtě krásné, ale krásné.

Zahrada Eden

Do takového světa má přijít člověk jako obraz Boží. A Hospodin zřizuje v Edenu zahradu. Chráněné bydlení pro křehkého člověka. Venku, za její hranicí, platí tvrdé přírodní zákony, uvnitř vládne Boží milosrdenství.

Jak to tam vypadalo? Existovalo tam zlo? Když o těchto věcech mluvím s lidmi, často slyším o ráji, kde nebyla smrt ani žal ani nářek ani bolest. To je ale přece obraz nebe! (Zj 21,4). Kde se vzala domněnka, že toto nebe bude návratem něčeho, co tady už jednou bylo?

Slovo „ráj" se v hebrejském textu první knihy Mojžíšovy nevyskytuje, na jiných místech Starého zákona znamená pouze oplocenou zahradu či oboru, v Novém zákoně výlučně budoucí nebe. V mimobiblickém myšlení se toto slovo opravdu vztahovalo na prehistorickou až mýtickou dobu, tam ale šlo o představy okolních národů.

Snad právě tyto vlivy přenesly eschatologickou naději do minulosti – domnívám se, že neoprávněně. Došlo tak ke spojení zcela pohanské představy, že nejlepší období světa existovalo kdysi na počátku a teď už to jde se světem jenom z kopce, s viděním biblickým, které rozpoznává, že to nejlepší teprve přijde, že nejlepší víno bude vyneseno až na konci svatby. (J 2,10)

Proč by v Edenu neměla existovat smrt? Apoštol Pavel sice píše: „Skrze jednoho člověka totiž vešel do světa hřích a skrze hřích smrt...“ (Ř 5,12), o co ale tenkrát ve skutečnosti šlo? „Hospodin Bůh člověku přikázal: Ze všeho stromoví zahrady směle jez, ale ze stromu poznání dobrého a zlého, z toho nejez. Neboť v den, kdy bys z něho jedl, jistě zemřeš. (Gn 2,16-17) Adam vzal, jedl – a zemřel? Ne, toho dne ještě ne. Spletl se tenkrát Hospodin? Nebo se nad Adamem nakonec smiloval? Nebo tomu textu špatně rozumíme?

To třetí je správně, domnívám se. Vytváříme si představu, že se tenkrát jednalo o fyzickou smrt, to lam ale napsané není. Naopak, Písmo Adamovým údělem zřetelně ukazuje, že se tenkrát mohlo jednat pouze o smrt duchovní, o oddělení od Boha. Fyzická mil je toliko jejím obrazem, byť nepříjemně důrazný m. Lidským hříchem tenkrát v Edenu vyrostla mezi člověkem a Bohem hráz.

Následovalo Adamovo vyhnání. Svět se nezměnil, člověk není až tak významný a mocný, aby mohl ni i vinou zdeformovat Boží stvořitelské dílo. Musel ale opustit prostředí, pro které byl stvořen, a začít žít na zemi jako cizinec. A tak to trvá dodnes.

Role fyzické smrti

Pokud ale byla už v Edenu přítomná smrt (za hranicemi edenské zahrady, kde nikdo neměl přístup ke stromu života, existovala tím spíše), měla tam nějakou funkci? Evoluční teorii se vyčítá, že počítá s fyzickou smrtí jako s Božím tvůrčím nástrojem. Při promýšlení proměnlivosti tvorů, se kterými jsem pracoval, jsem se musel nějak vypořádat i s touto otázkou, a jako v případě jiných témat, i tady jsem se ptal Písma. Může či musí být smrt podmínkou nového života?

V Bibli najdeme popis dvojího stvoření. To starozákonní je, podobně jako i všechny ostatní starozákonní příběhy, především obrazem toho novozákonního, toho podstatného. (1K 10,11; Ju 1,7) O něm svědčí Zákon nový: „Kdo je v Kristu, je nové stvoření" (2K 5,17). Tato podivuhodná věc je umožňována právě jen Kristovou smrtí; kdyby Pán Ježíš nezemřel, žádné nové stvoření by nevzniklo. Kristova smrt se stala nástrojem otevírajícím dveře věčnému životu. A platí-li to tak u života plného, věčného, nepochybně to tak platilo a platí i u jeho obrazu, u života pozemského, jehož počátek zachycují první věty knihy Genesis.

Dobrý hodinář

Je ale vůbec přípustné dívat se na realitu přírody a s pomocí zjištěného vážit správnost pochopení Písma? Setkal jsem se s lidmi, kteří říkali: „Když v přírodě vidíš něco, co je v rozporu s Písmem, je třeba věřit Písmu, nikoli vlastnímu rozumu“. Zní to zbožně, skutečnost je jiná. Nejde tu totiž o posuzování Písma, ale o lpění na některém z lidských výkladů biblické výpovědi a to je něco docela jiného.

Myslím, že to pěkně vystihl Galileo Galilei, když ve svém díle Autorita Písma psal: „Protože Písmo svaté je pravdivé a všechny pravdy souhlasí spolu navzájem, nemůže stát Písmo svaté v protikladu k pravdě zjištěné rozumem a pokusy. Protože tohle je pravda, záleží na soudném vykladači, aby nalezl pravdivý význam biblických pasáží, které musejí souhlasit se závěry pozorování a experimentů...“(3) Tak tomu rozumím. Jde o totéž, co o mnoho let později formuloval reformovaný teolog Jürgen Moltmann: „Je nejen možné, nýbrž dokonce nutné vztahovat biblická svědectví o stvoření a dějinách Boha s jeho stvořením na nové poznatky o přírodě a nové teorie výkladu těchto poznatků a v jejich světle je nově formulovat. Otevřenost pro stále nové syntézy je dána otevřeností samotných biblických svědectví do budoucnosti.“(4) Tyto teologické výpovědi nejsou nakonec ničím jiným než poslušným přitakáním výzvě Pána Ježíše Krista, který učil své učedníky dívat se na ptáky a na polní kvítí a nacházet v těch obrazech docela důležité výpovědi o povaze nebeského Otce a jeho království. (Mt 6,26nn)

Zkoumání stavu přírody nás vede k poznání, že Hospodin není loutkoherec, který by své stvoření vodil na drátkách a rozhodoval o každém jeho kroku. Stvořil svět a dal mu schopnost relativně samostatné existence. Byl by to špatný hodinář (pokud bychom chtěli použít ilustrace Williama Paleyho, známé z interpretace Richarda Dawkinse), který by musel svým hodinkám každou minutu posunout ručičky. Právě představu Boha, který musí ve svém stvoření znovu a znovu osobně provádět každou sebemenší změnu, odmítl Charles Darwin, který jinak ve svém základním díle se Stvořitelem samozřejmě počítá, když v závěru své knihy píše: „Je velikost v tomto názoru na život, jehož četné schopnosti byly původně vdechnuty Tvůrcem v několik málo forem či ve formu jedinou, a v tom, že se za oběhu naší planety podle neměnného zákona tíže vyvíjely a stále ještě a do nekonečna vyvíjejí nejobdivuhodnější a nejkrásnější tvary z tak prostých začátků.“(5)

Je-li tomu opravdu tak, nechť posoudí církev. Myšlenkové konstrukce, které počítají s dokonalým rájem na úsvitu dějin, poškozením celého stvoření lidským hříchem a s neměnnou přírodou, se mi ale zdají zvěsti Písma příliš vzdálené.

Použité prameny:

(1) Adlof, A.: Přehled biblického učení. Křesťanský spolek mladíků v Čechách, Praha 1934, s. 27.
(2) Howard L. O., Fiske W. F.: The importation into the U. S. of the parasites of the gipsy moth and the brown-tail moth. U. S. Dept. Agr. Bul. 91/344, 1911.
(3) Galilei, G.: Autorita Písma. In: Moreland, J. P, Reynolds, J. M.: Třikrát evoluce versus stvoření. Návrat domů, Praha 2004, s. 73.
(4) Moltmann, J.: Bůh ve stvoření. CDK Brno a Vyšehrad Praha 1999, s. 154.
(5) Darwin, Ch.: O vzniku druhů. ČSAV, Praha 1953, s. 314.

Ing. Petr Raus (1956)

Absolvent Vysoké školy zemědělské v Brně, obor rostlinná výroba, původní profesí entomolog. Od roku 1992 v médiích (TWR-CZ, Česká televize). Od prosince 2009 místopředseda Rady CB, od roku 2014 na plný úvazek. Ženatý, otec dvou dospělých dcer.

Zdroj: časopis Církve bratrské Brána 2016/2