BAPTISTÉ
- radikální křesťané

("Radical Believers" je brožura, kterou vydali angličtí baptisté na počátku devadesátých let minulého století. Autor, profesor Paul Beasley-Murray, se v ní snaží zachytit a popsat základní rysy současných baptistických sborů a jejich organizaci ve vztahu k původním baptistickým zásadám.)

7b. VZÁJEMNÁ SLUŽBA - principy řízení u baptistů

Různé modely řízení sborů baptistů mají určité věci společné.

Sdílené řízení

V žádném sboru baptistů není kazatel či pastýř jediným, kdo zastává "úřad". Jsou tu vždycky i další - diakoni a/nebo starší - kteří se na vedení sboru spolupodílí s kazatelem. V této věci se baptisté snaží uspořádat svůj život podle církve Nového zákona, kde šlo vždycky o pluralitu řízení (Sk 13,1; 14,23; 15,23; 20,17.28; Fp 1,12). (Existují samozřejmě i sbory, které nemají ani kazatele - buď jde o přechodné období, nebo je sbor příliš malý na to, aby kazatele "zaměstnal" nebo nemá laického kazatele. Platí totéž - na řízení se podílí diakoni a/nebo starší.)
Pravou rukou kazatele či pastýře je v Británii tradičně tajemník sboru nebo předseda staršovstva, který má čas od času za úkol předkládat sboru záležitosti kazatele a kazateli záležitosti sboru. Někde něco z této funkce přebírá celé staršovstvo a něco "sborový administrátor". Konec konců, způsob, jakým se různí lidé podílí na vedení sboru není důležitý, Písmo tady rozhodně neposkytuje podrobný model. Záleží však na tom, aby existovalo společné vedení sboru. Baptisté nevidí úkol kazatele či pastora v tom, že povede sbor sám.
Způsob sdílení tohoto úkolu se bude sbor od sboru lišit. V letáčku The Ministry of Deacons (Služba diakonů, Baptist Basic Series, vydala britská Jednota baptistů) jsou povinnosti diakonů definovány jako péče o společenství, vedení bohoslužby a vyučování, péče o kazatele, účast na schůzkách diakonů a vedení sborového shromáždění.

Vedení ustanovuje sbor

Z toho, jak baptisté chápou sborové shromáždění, vyplývá úkol sboru ustanovit starší a diakony. Ve většině sborech britských baptistů jsou diakoni voleni tajnými volbami na sborovém shromáždění na období tří let. Pak mohou být zvoleni na další období znovu. Některé sbory určují počet volebních období, na která může být diakon opakovaně volen. Po roční přestávce může být volen znovu. Praxe ustanovení staršovstva je rozmanitá. Důležité ovšem je, že starší jsou ustanoveni sborem, a ne - jak tomu často bývá v jiných církevních tradicích - "nadřízenými".
Sbory baptistů se liší i v tom, jak veřejně představují starší a diakony, potom, co byli zvoleni do vedení sboru. Mnohé sbory v Británii uvádějí diakony a starší do vedoucí úlohy modlitbou a vkládáním rukou. Patterns an Prayers for Christian Worship (str. 168-170) uvádí způsob "pověřování pracovníků ve sboru."
U baptistů v USA je běžné, že jsou diakoni "ordinováni", a že jejich ordinace je uznána, i když se přemístí do jiného sboru (i když jsou ordinováni doživotně, přece je většina z nich "aktivní" po určitou omezenou dobu a často slouží jen jedno období).

Vedení je zodpovědné sboru

Ve sborech baptistů nikdy nemají být starší a/nebo diakoni, podobně jako kazatel, nejvyšším článkem vedení. I když jejich službou je vést, jsou plně podřízeni sborovému shromáždění, které má podle chápání baptistů vždycky přednost.

SLUŽBA KAZATELŮ

V rámci všeobecného kontextu služby všech členů baptisté uznali vedle služby diákonů a starších .i službu kazatele či "pastýře". Téměř všude se šíří tendence napodobovat jiné a mluvit o této službě jako o "té pravé" službě. Jak už jsme však viděli, služba je povinností a zodpovědností všech Božích lidí. Bylo by mnohem zdravějším dosvědčením novozákonního chápání církve, kdyby si baptisté zachovali funkční termín "pastýř". Je pravda, že nám terminologie působí určité potíže. Termín "pastýř" ("pastor") se často pojí (alespoň v Británii) s představou člověka, který nemá formální vzdělání - proto britští baptisté například mluví o "laických pastorech" a termínu "kazatel" ("minister") užívají o "profesionálech". Dále se dá tvrdit, že termín "pastýř" je přežitek ze zemědělské společnosti a v dnešní urbanistické době zní cize. Byl by název "pastorační vedoucí" vhodnější?
I když John Smyth zastával myšlenku kolegia kazatelů v každém sboru a tvrdil, že kdyby měl sbor jen jednoho kazatele, pak by bylo promarněno obdarování ostatních s tímto obdarováním, přece průměrný sbor baptistů v dnešní Evropě má obvykle jen jednoho kazatele. Jen početnější sbory mívají více než jednoho kazatele. I když je ve sboru (a na výplatní listině) jen jeden kazatel, přece dochází stále více k tomu, že se o mnohé ze svých úkolů sdílí s dalšími náležitě obdarovanými členy. Kazatel je však ten, kdo stojí v čele díla služby a poslání sboru, tak zastává úlohu vedoucího vedoucích.

Učitel

Jakým způsobem vyjadřují kazatelé svou vedoucí úlohu v životě sboru? Pavel v Efezským 4,11 mluví o tom, že vzkříšený Kristus dal církvi "některé za pastýře a učitele". Stavba řecké věty naznačuje, že jde o jednu a tutéž službu: hlavním úkolem každého pastýře je učit - stádo je třeba sytit. Pro baptisty byl tento úkol kázání a vyučování - "služba slovem" (viz Sk 6,4; též l Tm 3,2; 5,17) - vždycky prvořadý. Nakonec v německy mluvících zemích a u nás se pastýři tradičně nazývají "kazateli".

Pastýřská péče

K úkolu vyučování se pojí i úkol "péče". Už sám obraz pastýře naznačuje péči o stádo. Správně pochopená pastýřská péče zahrnuje nejen pomoc zraněným, ale i povzbuzení lidí k tomu, aby rostli a dospívali v křesťanské víře. To je ona "episkopální" ("biskupská") funkce "dohlížení" (viz Sk 20,28; též 1Pt 5,2), kterou sice lze také sdílet, ale není možné ji úplně delegovat.

Připravování

Další úlohu Pavel naznačuje v Ef 4,11-12: pastýři-učitelé mají "připravit svaté k dílu služby". Kazatel nemá na službu monopol, má službu rozhojňovat. Kazatel je ten, který připravuje druhé. I když to je trochu přehnané, vyjadřuje se tím dobře povolání každého baptisty ke službě.
Dosud jsme se snažili určit pastýřskou službu s hlavním zřetelem na církev. Žádný baptistický kazatel, hodný svého jména, však nebude bez zájmu o okolní svět, za který Kristus zemřel (viz 2Tm 4,5). Pastýřský úkol zahrnuje i mobilizování Božího lidu k misii, ať už jde o evangelizaci, či o sociální službu.
Pastýřské vedení tedy obsahuje kázání a vyučování Božího slova, dohled a přípravu Božího lidu, se zřetelem na šíření Božího království slovem a skutkem. Žádný z těchto zvláštních úkolů, kázání, pastorační péče, evangelizace a přípravy druhých není výlučně svěřen těm, kdo se zabývají pastýřskou, kazatelskou službou. Pro každý sbor by bylo velikým omezením, kdyby se například pastýřskou péčí a evangelizací zabýval výhradně jen kazatel - má-li sbor růst a rozvíjet se, musí se o tyto úkoly podělit i ostatní. Kazatel je však jako vedoucí sboru zodpovědný za to, aby zajistil, aby byly tyto úkoly svěřeny dalším.

Ordinace

Zvláštní povahu kazatelské služby vyjadřuje ordinace a zařazení mezi řádné kazatele Jednoty. Ordinace, na rozdíl od místně uznané služby diakonů, a starších, představuje pro ordinovaného formální uznání a důvěru širší církve. Je vyvrcholením delšího zkušebního a vzdělávacího období a je příležitostí, kdy sbory společně přijímají určité jednotlivce jako Bohem povolané k tomu, aby je vedli. Skrze vkládání rukou a modlitbu prosí Boha, aby znovu naplnil Duchem svatým ty, kteří nastupují do této nové fáze své křesťanské služby (viz Sk 6,1-16; 13,1-3; 1Tm 4,14).
I když se ordinace obvykle odehrává ve sboru, nikdy ji baptisté nepovažovali pouze za záležitost sboru. Týká se celé církve v širším smyslu, proto se jí účastní představitelé celé Jednoty. Jinde se ordinace koná poněkud odlišným způsobem, platí však stejný princip. Na příklad v Austrálii je ordinace vnímána spíše jako odpovědnost Jednoty baptistů, proto se ordinace konají "masově" na Výroční konferenci.
Někteří baptisté měli sklon přičítat ordinaci větší význam. V osmnáctém století začali přebírat reformační chápání ordinace jako oddělení ke "službě slovem a svátostmi". Spisek Patterns and Prayers for Christian Worship má tuto tendenci a je v něm patrný tento svátostný a kněžský důraz. Alespoň podle našeho soudu pro takovéto pochopení neexistuje biblický podklad. I když je "služba slovem" nezbytnou a významnou částí povolání kazatele, v Písmu se nenachází nic, co by naznačovalo, že jde o výlučné povolání.
Podobně, i když ve většině sborech křtí a vede Večeři Páně kazatel, nic v Písmu nenaznačuje, že by na základě ordinace šlo jen o jeho hájemství. Když kazatel křtí či vede Večeři Páně, nedělá to jako kněz, prostředkující mezi Bohem a jeho lidem, ale jako uznávaný vůdce Božího stádce, který má jeho důvěru. Baptisté vlastně obecně souhlasí v tom, že není biblického důvodu, proč by křest a vysluhování Večeře Páně nemohl vykonávat kdokoli, za předpokladu, že ho o to sbor požádá.

SLUŽBA VOLENÝCH ZÁSTUPCŮ

Apoštolové

Zatím jsme se zabývali otázkou vedení v rámci sboru. Avšak od samého počátku života církve tu byli lidé, kteří konali službu v měřítku širším, než je oblast jediného sboru. Pavel ve svém seznamu služebníků v Ef 4,11 píše, že vzkříšený Kristus "povolal jedny za apoštoly, jiné za proroky, jiné za zvěstovatele evangelia, jiné za pastýře a učitele." V Novém zákoně byla služba pastýřů a učitelů spíše místního charakteru, alespoň z větší části, zatímco služba apoštolů, proroků a evangelistů přesahovala místní rozměr (viz Ef 2,20; 3,5; též Zj 22,9).
Ze způsobu, jakým Nový zákon užívá termínu apoštol, je jasné, že se netýká pouze Dvanácti, jako jedinečné skupiny svědků smrti a vzkříšení Ježíše (Sk 1,21-22), ale širší skupiny mužů a žen, kterým se dostalo v životě církve pověření pro širší oblast. Tak je termínu apoštol užito o Jakubovi (1K 15,7), Barnabášovi (Sk 14,3-4.14; 1K 9,5-6), Silasovi a Timoteovi (1Te 1,1; 2,7), Andronikovi a Junii (Ř 16,7). Slovo "apoštol" doslova označuje toho, kdo byl poslán. Tito apoštolově byli vysláni sborem či skupinou sborů s evangelizačním či dohlížecím posláním, které mělo dosah nad rámec sboru.

Posel

Nést poselství je jednou z úloh apoštola. Termín "posel" je tak podobný svým obsahem termínu "apoštol", že je některé současné překlady užívají jako synonyma. Úloha poslů také přesahovala místní sbor. V sedmnáctém století v Británii došlo k oživení této role a jejich prvořadou zodpovědností byla evangelizace, zakládání sborů a péče o nově zformovaná společenství. Někdy byli zváni jako poradci nazpět do sborů, které je vyslali.
Během doby se tento úřad "posla" vytratil, až v roce 1916 vznikl úřad superintendentů, jejichž úkolem bylo pečovat o kazatele a sbory v deseti oblastech, na které byla celá Británie rozdělena. V jistém smyslu byl tento nový úřad vnímán jako návrat k úřadu posla.
Superintendenti v britské Jednotě baptistů mají na starosti toto:
* pastorační péči o kazatele a jejich rodiny
* pastoračně dohlížet na sbory, povzbuzovat je a radit jim v jejich poslání
* vést ve své oblasti k iniciativě při šíření křesťanského svědectví a vzdělání
* pomáhat při dosazování kazatelů
* být reprezentantem Jednoty baptistů na příslušné rovině v ekumenických rozhovorech a akcích.
* podporovat cíle jednoty

Baptističtí biskupové?

V dnešní stále ekumeničtější době někteří připodobňují superintendenty či jiné volené představitele k biskupům. Jistě tu nějaká podobnost v jejich úloze je, ale jsou tu i značné rozdíly, způsobené v neposlední řadě baptistickým chápáním sboru jako "svobodného k tomu, aby pod vedením Ducha svatého vykládal a uplatňoval zákon Ježíše Krista." Navzdory titulům, které jejich funkce nesou, nemají při jednání se sbory jinou autoritu, než morální a přesvědčovací. Slovy jednoho dřívějšího ředitele baptistické školy, "jsou rádci a povzbuzují" (H. Wheeler Robinson). Při jednání s jinými denominacemi reprezentují Jednotu Baptistů, nemohou však sborům baptistů vnucovat způsob, jakým by měly ve svých záležitostech postupovat.
Nejvážnějším důvodem pro to, aby představitelé nebyli označováni za baptistické "biskupy", jsou nešťastné asociace, pojící se s "historickým episkopátem" např. římskokatolické či anglikánské církve. Anglikánská církev definovala "historický episkopát" jako "nejen jeden ze způsobů řízení církve" (to by se nemohl nazývat historický), ale "jedinečné, podstatné a historické předávání pověření apoštolů, skrze které náš Pán ze svých učedníků utvořil zřetelně organizované tělo, totiž církev." V tomto chápání episkopátu jde o "apoštolskou sukcesi" (posloupnost), která je považována za samu podstatu církve. Biskupové nejen chrání víru církve, ale sami sebou představují její kontinuitu a jednotu. Bez biskupské ordinace je každá forma ordinované služby vlastně "neplatná" a nemá autoritu.
Toto chápání episkopátu přímo popírá baptistické pochopení církve. Jak jsme si již řekli, církev je lid Boží a nelze ho shrnout do zvláštních jednotlivců. Když je například kazatel či jiný volený představitel povolán k tomu, aby reprezentoval sbor či širší církev, dělá to z pověření sboru či církve v širším smyslu, a ne proto, že by se skrze vzkládání rukou v něm jednota církve soustřeďovala. Kromě toho, že toto učení o apoštolské sukcesi není udržitelné z hlediska historie, protože nepřerušená řada biskupů neexistuje, není ani biblické. Pokud se vůbec učení o apoštolské sukcesi v Písmu nachází, pak se týká pouze věrného předávání Slova (2Tm 2,2) a ne toho, kdo na koho vzkládá ruce.
Pro všechny tyto důvody nepřipadá v úvahu, aby byl termín "biskup" v baptistickém kontextu funkční. I kdyby z nějakého důvodu došlo k oživení užití novozákonního "episkopos", nemohl by se titul biskup týkat superintendentů či jiných volených zástupců Jednoty, ale kazatelů místních sborů, protože v Novém zákoně se úřad biskupa pojil s místní službou a ne se službou v širším, nadsborovém smyslu. Volení zástupci baptistických jednot se v různých zemích nazývají různě, podstatné však je, že jsou pomocí v poslání a službě sborů a kazatelů.

Další nadsborové služby

Kromě svých představitelů mají baptisté celou řadu dalších společných služeb. Do této patří výkonné výbory, teologické školy, odbory a komise, které vznikají podle společné potřeby a úkolů, které je třeba splnit ve prospěch více či všech sborů Jednoty. V Novém zákoně pro ně nemáme příklady, princip však nacházíme v širší službě apoštolů, proroků a evangelistů.

SOUHRN

Baptisté se těší z mnohých rozmanitých darů Ducha, které Bůh dává všemu svému lidu ke "službě". S radostí si uvědomují, že v této rozmanitosti jsou různé úlohy. Nepůsobí jim potíže uznat křesťanskou službu na plný úvazek a povzbuzují rozvoj "profesionální" kazatelské služby a dalších specializací křesťanské služby. Odmítají však jakékoli falešní dělení na "kněžstvo" a "laiky". Důsledně věří, že ke službě jsou povoláni všichni Boží lidé - základní je pro ně "všeobecné kněžství". I v tom si uvědomujeme radikálnost jejich víry.

přeložil Bohuslav Procházka, pro Zpravodaj BJB upravil Petr Hlaváček