|
Život: Irácký kněz se dost podivil nad seznamem uprchlíků do Česka
Posted on Pondělí, 18. duben 2016 @ 22:18:48 CEST Vložil: Mainstream |
Cesta do hlubin uprchlíkovy duše. Tak lze nazvat myšlenky dřívějšího vojáka a současného kněze Chaldejské katolické církve Otce Douglase. V metropoli iráckého Kurdistánu Arbíl vede uprchlické centrum pro rodiny s dětmi. ParlamentnímListům.cz prozradil nespočet rad a dobrých postřehů, jak lépe pochopit myšlení uprchlíků odcházejících do Evropy.
„Lidé často nevědí, co chtějí. Ptal jsem se mnohokrát a dostal jsem jen velmi nejasné odpovědi. To není o studu. Nikdy jsme nezažili, aby se někdo ptal, co potřebujeme. Vyrostli jsme v Iráku s několika režimy, následovali řád a nikdo se nás neptal na to, co si myslíme. Máme starý vtip o Američanovi, Súdanci a Iráčanovi. Ptali se jich, co si myslí o elektřině. Američan prohlásil, že je hodně důležitá, protože by bez ní nemohl na internet, sledovat televizi a tak dále. Súdánec se ptal, co to znamená? Iráčan sdělil, že ví, co je elektřina, ale neví, co si má myslet,“ říká pro ParlamentníListy.cz Douglas Bazi, který se stará jako kněz Chaldejské katolické církve o rodiny uprchlíků z válkou rozvráceného Iráku, jehož třetí největší město Mosul ovládá Islámský stát.
Ve čtvrtém největším iráckém městě Arbílu, které leží nedaleko fronty bojů s Islámským státem, má na starost uprchlický tábor pro rodiny s dětmi. Všichni mu tady říkají Otec Douglas. Hovoříme s ním v pracovně tři, takže jde vlastně o takovou neveřejnou tiskovku. Novinář ze švýcarského rozhlasu, redaktorka irácké rozhlasové stanice New Life a reportér ParlamentníchListů.cz. Ten se na úvod jen tak mimochodem zeptá, jestli už zpovídanému někdo řekl, že vypadá jako americký herec Robert De Niro. Otec Douglas na to naoko naštvaně odvětí: „S tím mě neotravujte!“
Je totiž čas na vážná témata a tak se rozpovídá hlavně o smýšlení uprchlíků. „Naši lidé také nemají moc ponětí, jaký je rozdíl mezi přáními a právy. Když se jich zeptáte, co chtějí, řeknou: ‚Přeji si, abych měl domov!‘ Nicméně to není přání, ale právo. Stejně jako fakt, že děti chodí do školy a tak dále. Přání je třeba mít Land Rover anebo BMW. Je třeba rozumět naší mentalitě. Nejsme moc komplikovaní, jen trochu. Lidé ze Západu by měli popřemýšlet o tom, jak se chovat k Iráčanům. Někteří Evropané si třeba myslí, že jsme jako Afričané, že nemáme co jíst. To je obrovská hloupost. Obvykle je pro nás evropské jídlo – ale nehovořím o prvotřídním jídle, mluvím o běžné stravě – jako vězeňská flaksa. Stravujeme se lépe. Když se tedy zeptáte Iráčana, jestli měl i doma tak dobré jídlo, bude si myslet, že se mu vysmíváte.“
„Ocenil bych, kdybyste nás nazývali centrem, protože slovo tábor má pro mě negativní význam. Ocitli jsme se v situaci, s níž se musíme nějak popasovat. Hodně přes sto tisíc lidí bylo přinuceno opustit Mosul a města okolo. První, co k nám přišli, byli zmatení, naštvaní a snažili se získat mobily, aby mohli zavolat ostatním, kde jsou,“ vysvětluje s tím, že pro něj, jako pro křesťanského Iráčana, není masivní uprchlická krize ničím novým. V roce 1991 utekla jeho rodina sem na sever do Kurdistánu, v roce 2003 se zase jeho kostel v Bagdádu stal přístřeším pro stovky uprchlíků a tak dále.
Nyní u kostela Chaldejské katolické církve v křesťanské čtvrti Arbílu Ankawě žije v bílých buňkách 112 rodin, o které se stará čtyřiadvacet hodin denně pětadvacetičlenný tým. „Jako křesťan to beru za službu Bohu. Od poloviny roku 2014, když byl obsazen Mosul, tady ale žilo přes tisíc rodin a až pak to postupně kleslo,“ říká s tím, že se s ostatními dobrovolníky snaží běžence udržovat stále v činnosti, stále v neklidu, aby neměli čas moc přemýšlet nad svou situací. Někdy jsou prý celkem úspěšní, jindy vůbec.
Chaldejskou církev založil v roce 52 apoštol svatý Tomáš, takže jsou zde křesťané v podstatě už dva tisíce let. Podle Otce Douglase bylo před rokem 2000 v Iráku křesťanů celkem hodně, ale dnes se jejich počty snížily až na dvě stě tisíc. „Když mluvíme o křesťanském dědictví, tak kdo ho zničil, kdo zabíjel menšiny? Jednoznačně nejde o vinu těchto lidí, že uprchli. Jsem trochu zkroušený z toho, jak se na nás dnes dívá mezinárodní společenství, jako na chudáčky žijící v Iráku. Je třeba připomenout, že jsme byli za posledních sto let napadeni osmkrát. Až poslední leta se o to masově starají média. Neobviňujte tedy z problémů mé lidi, ale ty, co je vytlačují z Iráku. Když je třeba ropy, mezinárodní společenství mlčí a jen s údivem pozoruje televizi. Mluvil jsem o tom na půdě Evropského parlamentu, ale i ve Washingtonu, D.C. Když nechcete otevřít dveře mým lidem, tak jim ale umožněte normálně žít ve své zemi. Říct, že na Středním východě dochází ke genocidě křesťanů, je jen prvním krokem. Zabíjení je zabíjení. Zelená pro toto zabíjení je jako prohlášení: nikoho nezajímáte,“ podotýká.
Následným krokem by mělo být přepsání irácké ústavy: „Přebudovat města či země je snadnější, než pozměnit uvažování lidí. V mé zemi byly zcela rozvráceny dobré vztahy mezi lidmi. Porozumění, co se zde stalo, začíná s naší ústavou. Je to špatná ústava, protože je založena na náboženství, Koránu a šaríi. A mluvit o tom, že jde o demokratickou ústavu, považuji za špatný vtip. Nevedu válku proti islámu, proti muslimům, ale proti špatným idealistům. Pro to, co se zde děje, je genocida velmi slušným slovem. Je třeba vymyslet jiné. Není rozdíl mezi IS v Mosulu či Íránem a Saúdskou Arábií. Všichni zabíjejí lidi se stejným záměrem. Jen tady či v Saúdské Arábii je zabíjejí mečem nebo nožem, ale v Íránu je věší. Když chcete vybudovat demokratickou zemi, musíte chránit menšiny. Protože menšiny jsou nastaveným zrcadlem lidských práv většině. Potřebujeme odpuštění a řekněte mi, kdo je v Iráku připraven k odpuštění? Nikdo! Ostatně slovo odpuštění v jejich slovnících ani neexistuje. Jediní, kdo znají odpuštění, jsou křesťané. My chceme humanitu.“
Právě z jeho centra pro uprchlíky odjelo několik desítek rodin na Slovensko, nicméně zná i rodiny, které odjely do Česka. Do země pod Tatrami letěl se svými svěřenci a pak je tam i jednou navštívil. „Lidem jsem říkal, že je má duše v tomto ohledu rozdělena. Jsem Iráčan, miluji svou zemi, ale my křesťané jsme zde zaplatili příliš mnoho. Například v Bagdádu mi vyhodili do povětří kostel a postřelili mě. Šlo o různé lidi, násilí plodí násilí. Nemluvím jen o teroristech, ale o všech, kteří bojují proti humanitě. S tím projektem jsem se snažil najít bezpečné místo pro své lidi. Musíme takto tancovat po světě, protože třeba lidé z Mosulu se už domů nikdy nevrátí,“ vysvětluje ParlamentnímListům.cz s tím, že největším problémem je pro uprchlíky naučit se jazyk a opět získat pracovní návyky. K tomu míní: „Většinou pracují jen pár hodin denně. Nikdo se moc nevzdělává. Lidé v Evropě přečtou dvacet až čtyřicet knížek ročně, Arabové či Iráčané tak čtyři stránky. Většinou jsou na Facebooku. Ohledně dětí je to něco jiného. Ty za necelý měsíc uměly zazpívat slovenskou písničku a slovenský prezident Andrej Kiska byl hodně překvapený.“
Také dokáže stručně popsat, jak lidé postupně vytěsňují vzpomínky na domov: „Znal jsem je téměř dva roky. První dny stále umírali touhou po domově. Pak se to začalo vytrácet a spousta z nich chtěla na Slovensko. Když jsem tam za nimi přijel, stýskalo se jim po tomto kostelu v Arbílu a po zdějším uprchlickém centru. O Mosulu nebo rodné vesnici už nepadlo ani slovo. Jako na domov už vzpomínli na tuto uprchlickou komunitu. Máme tak nastavené srdce a duše. Když objevíme v životě něco lepšího, postupně to vymaže všechny špatné vzpomínky.“
V souvislosti s jeho snahou odvést lidi někam do bezpečí, například na Slovensko, se nabízí přirovnání k Mojžíšovi, který také vyvedl Izraelity z Egypta, kde úpěli v otroctví. „Jsem bývalý voják a současný kněz. To je mnohem pravdivější charakteristika, než nabubřelé přirovnání k Mojžíšovi. Nicméně, když jsme rolovali na přistání, tak jsem řekl, že jim už nebudu říkat Iráčané, protože se stávají Slováky. Jejich srdce bude navždy irácké. Ale musí se naučit jazyk, musí se zajímat o svou novou vlast a musí jí pomáhat. To bude pro zemi, která je štědře přijala, velmi důležité.
O azylantech v Česku toho až tak moc nevím. Když jsem ale viděl poprvé seznam lidí, co odjeli do Česka, dost jsem se podivil. Měl to být seznam křesťanů, avšak našel jsem tam mnoho muslimských jmen. Musíme být velmi opatrní a najít schody, po nichž se lidé budou integrovat,“ přemýšlí nahlas. O útěku některých Iráčanů z Česka do Německa v době rozhovoru ještě nic nevěděl, ale nejspíš by krajany moc nechválil.
A proč se někteří uprchlíci z Evropy vracejí domů? „Znám lidi, co odešli do Francie, ale jedna rodina se vrátila. Nebyli tam šťastní. Věřím, že místní na ně byli hodní, ale je to hlavně o ochotě uprchlíků přizpůsobit se a zrestartovat vlastní život. To mohou udělat jen oni sami, ale s důstojností. Někteří lidé to nikdy nezvládnou,“ podotýká.
A ohledně Čechů a Slováků pokračuje: „Slyšel jsem od jednoho chlapce, že se prý Češi moc nestarali o to, co uprchlíci potřebují. Prostě mu řekli, že musí být vděčný, protože mu otevřeli dveře a tečka. Ostatně celá Evropa je proti imigrantům, takže by to měli ocenit. Na Slovensku, to mě hodně zaujalo, jim prý někdo v obchodě řekl: ‚Víte, já jsem proti imigraci, ale samozřejmě jste vítáni!‘ To se prý stalo víckrát, což je zajímavý obrázek ze Slovenska. My jsme proti imigraci, ale vy jste vítáni. Naše mentalita je taková, že to bereme jako kompliment a moc se v tom nevrtáme. Také jsou pro nás problémem zavřené dveře budov, protože většinu času trávíme venku. I kdybyste lidi od nás ubytovali ve Versailles a zamknuli tam, bude to pro ně vězení.“
V tomto ohledu promluvil o jedné hodně prapodivné veličině – o lidském štěstí: „Lidé v Evropě nebo v USA možná trpí daněmi, samotou a tak dále. Ostatně někdy lidé ze Západu trpí víc než my zde. Víme, jaká je naše bolest, ale nikomu z nás nespadne štěstí jen tak do klína. Usilování o štěstí je cesta našich životů. Lidem, co jedou jinam, hlavně kladu na srdce, aby si uvědomili, že Česko, Slovensko, Německo, Británie anebo USA nejsou zemí zaslíbenou. Vědí to. Každý si musí vytvořit sám svou zemi zaslíbenou. Nepatříme zemi, patříme Ježíši a to je jiné. Když patříte víře, můžete každou zemi udělat svou zemí. Ve světě, stejně jako v Iráku, je problém, že máme hodně šéfů, těch je tady strašně moc, ale skoro žádného lídra. Když se ale děti budou dobře učit, mohou z nich lídři vyrůst.“
Zdroj: www.parlamentnilisty.cz
|
|
| |
| |
 | | | | Hodnocení článku | Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0
|
| | | |
|
