Grano Salis NetworkGrano SalisGranoChatMusicalise-KnihyModlitbyD K DKřesťANtiqC H M IMOSTYNotabeneECHO 
Vítejte na Notabene - Hydepark baptistů
Hledej
 
Je a Albína   Vytvoření registrace
Článků < 7 dní: 6, článků celkem: 4476, komentáře < 7 dní: 17, komentářů celkem: 4166, adminů: 23, uživatelů: 2326
Orientační tabule
· Vstupní brána
· Cestičky
· Zákoutí
· Základy
· Kořeny
· Počteníčko
· Lavičky
· Kompost
· Altánek
· Pozvat do parku
· Parkové úpravy
· Máš slovo
· Cvrkot
· Na výsluní
 

Petr Chelčický

Martin Luther King

Hesla Jednoty bratrské

Hesla Jednoty bratrské


Přihlásit se
Přezdívka

Heslo

Ještě nemáte svůj účet? Můžete si jej vytvořit zde. Jako registrovaný uživatel získáte řadu výhod. Například posílání komentářu pod jménem, nastavení komentářů, manažer témat atd.

Hudba
Hudební portál
GRANO MUSICALIS
mp3 zdarma

Publikace

Počítadlo
Zaznamenali jsme

6 197 503

přístupů od leden 2004


Kdo je Online
Právě je 12 návštěvník(ů) a 0 uživatel(ů) online.

Jste anonymní uživatel. Můžete se zdarma registrovat kliknutím zde

Fundamentalisti
Na jedné výplatní listině - Philippian Fellowship

Misionáři, dealeři, donátoři a kongregacionalismus

fundamentální vs. fundamentalistický

Jak se dívat na křesťanský fundamentalismus?

Evangelikalismus jako globální náboženský fenomén II.

Baptismus mezi evangelikalismem, liberalismem a fundamentalismem

Americký evangelikalismus a fundamentalismus

Radikalismus a fundamentalismus


Kořeny
Kdo jsou baptisté?
Zřízení BJB 1930

Zásady BJB z r. 1929

VZNIK A ZÁSADY 1929
Vyznání víry z r. 1886
Apoštolské vyznání víry

Kořeny baptistického hnutí


Okno
www stránky evropských a světových baptistů

Základy

Základní dokumenty BJB v ČR


Názory: Evangelikální arminiáni
Posted on Pondělí, 07. srpen 2017 @ 00:05:18 CEST Vložil: Mainstream

Teologie poslal Nepřihlášený

Evangelium je to nejcennější, co církev má, protože „je to moc Boží ke spasení“. A diskuze o tom, co je jeho obsahem, pravděpodobně nezmizí, budou-li překypovat popleteností, kterou k nim my evangelikálové v těchto dnech silně přispíváme.

Mezi evangelikály, stejně jako mezi dalšími křesťany, dochází k teologic­ké změně. Věřím, že tento trend začal, když se církev podívala na Bibli no­vým, věrným způsobem, v dialogu s mo­derní kulturou, která klade důraz na autonomii, světskost, dočasnost a historickou změnu.

Tohle prohlášení dr. Clarka Pinnocka, respektovaného evangelikál­ní­ho teolo­ga, není kritikou ani varo­vá­ním, ale slibným vývojem autorova náhledu.

Před dvěma lety (pozn. př.: článek vyšel v roce 1992) se na semináři Trinity Evangelical Divinity School blízko Chicaga setkala řada evangelikálních vedoucích, aby definovali význam slova „evan­ge­likální“. Mnozí byli při odjezdu stejně zmateni, jako když tam dorazili. Je čím dál těžší říci, co je evangelikální, a co ne. Americký evangelikalismus se od polo­vi­ny osmnáctého století dělí na dvě tradice: probuzeneckou a re­formovanou (podle reformace 16. století). Ačkoliv Vel­ké probuzení v Americe a Evangeli­kál­ní probuzení v Británii byly zpočátku příkladem harmonie mezi reformací a pro­buzením, postupně se stávaly riva­ly, jelikož probuzenectví formovalo arminiánskou teolo­gii. Arminiánská větev probuzenectví se stala populární a získala všeobecnou převahu, a tak byl evangelikalismus více a více formován antropocentrickou, na člověka zaměřenou teologií, ačkoliv jeho hlavní práce v oblasti systematické teo­lo­gie byly reformované.

Dnes však tento posun vidíme dokonce i u evangelikálních teologických vedoucích. Pinnock píše: „Mám silný do­jem, že augustiniánské uvažování ztrácí mezi dnešními křesťany vliv, což mi potvrzují mnozí z těch, kterým se nastalá situace nelíbí.“ Evangelisté nejsou jediní, kdo káže arminiánské evangelium: „Když už s námi není Gordon Clark a Jo­hn Gerstner je v důchodu, je těžké najít kalvinistického teologa, který je ochotný bránit reformovanou teologii (včetně náhledů Kalvína a Luthera) se všemi jejími ostrými hranami... Takže si nemyslím, že stojím sám.“ Posun je v plném proudu. Pinnock trvá na tom, že Augustin byl formován řeckým myšle­ním více než Pís­mem, a že reformátoři prostě jen následovali jeho chyby, což však prý v jejich době bylo přijatelné: „Stejně jako se Augustin shodoval s řeckým myšle­ním, tak i my se usmiřujeme s dnešní moderní kulturou.“

Cílem uvedených citací není zaměřit se na to, jak jeden konkrétní evangelikální teolog opustil reformační teologii, ale velmi prakticky se zeptat, zda je možné být „evangelikální arminián“. V tomto článku se pokouším obhájit negativní odpověď na tuto důležitou otázkou.

Co je evangelikální?

Někdo by si mohl myslet, že výraz „protestant“ se používá déle než slovo „evan­ge­likál“ či „evangelikální“, jelikož druhý výraz je v posledních letech často spojo­ván s evangelizačními kampaněmi či televizními evangelizacemi. Termín „evan­gelikální“ či „evangelikál“ je však starší. Objevuje se už ve středověkých rukopisech a popisuje dobrého kazatele: dobrý kazatel musí být evangelikální. Ovšem až do reformace toto přídavné jméno mohlo znamenat cokoliv, od upřímné lásky ke Kristu po misionářský zápal. Když na scénu vstoupil Luther, velmi horlivě se snažil použít tento starobylý a úctyhodný výraz ve službě opětovného vybojování evan­ge­lia. Konec konců, co by mohlo být vhod­nějším označením pro muže či ženy reformace? Však šlo o znovuzískání sa­motného evangelia.

A tak toto slovo získalo nový obsah, z přídavného jména se stalo podstatným jménem. Být „evangelikální“ nemělo jen středověký, nicneříkající význam obec­ně označující zbožnost, horlivost a věr­nost. Být evangelikál znamenalo hlásit se k zásadám a principům reformace. Po roce 1520 byl evangelikálem takový člověk, který byl oddaný dostatečnosti Písma, kněžství všech věřících, naprosté ztrace­nosti lidí, Kristově jedinečnému prostřed­nictví a milostivé dostatečnosti a dokonanosti Božího vykupitelského díla v Kristu skrze vyvolení, usmíření, povolání a zachování svatých. Základ­ním pilířem toho všeho byla doktrína ospravedlnění jedině milostí, jedině skrze víru, jedině díky Kristu. Věřící je proto prohlášen za spravedlivého díky tomu, že Bůh nám jedině skrze víru připisuje (připočítává) Kristovu svatost, a tak je uspokojen. Věřící je tedy proto simul iustus et peccator – „zároveň ospra­vedlněný i hříšný“.

Pro evangelikály, tedy ať už luterány nebo reformované, právě tohle bylo evangelium. Nejednalo se o jakousi periferní oblast abstraktní doktrinální debaty, kde by se křesťané „mohli v klidu shodnout, že nesouhlasí“. Nejednalo se o pouhou implikaci evangelia či o jeho část: Šlo o evangelium samotné! Byla to právě tahle zpráva, žádná jiná, i kdyby byla sebepodobnější, kterou museli všichni znát a držet se jí. V jiných otázkách by se křesťané v dobré vůli mohli neshodnout. Avšak bez jasného rozli­še­ní mezi „evangeliem“ skutků a evangeliem samotné milosti, jak píše Luther, není možné rozlišit křesťana od muslima nebo žida. Kalvínův následovník v Ženevě, Theodor Beza, napsal: „Neznalost rozdílu mezi zákonem a evangeliem je jedním z hlavních kořenů zlořádů, které ničily a stále ničí křesťanství.“

Teologové a historici doposud poukazují na formální a materiální princip reformace: formálním principem je do­statečnost Písma, zatímco materiálním je doktrína ospravedlnění jedině milostí jedině skrze víru. Jelikož formálním prin­cipem reformace je „Jedině Písmo“, musíme dnes to, co je „evangelikální“, definovat a rozlišovat podle učení Pís­ma. Pokud reformátoři chybně vyložili Bibli v některém z těchto klíčových uče­ní, je třeba je opravit na základě těch sa­mých biblických veršů. Nicméně pojme­nování „evangelikál“ z historického hlediska označovalo ty, kdo se drželi luteránských nebo reformovaných vyznání víry. Postupná amerikanizace evangelikální víry, která se tvářila, jako by zásada „jedině Písmo“ znamenala, že se stačí podřizovat formálnímu principu reformace, hodila celé toto dědictví přes palubu. Dokud někdo věřil Bibli, mohl s ohledem na materiální princip Božího způsobu záchrany hříšníků stát, kdekoliv se mu zachtělo. Kdyby tomu tak bylo, něk­do by mohl dojít k závěru, že také mormoni a Svědkové Jehovovi by měli být členy National Association of Evangelicals (Národní asociace evangelikálů).

Jsou dva způsoby, jak se vypořádat s otáz­kou definice slova „evangelikální“: biblický a historický. Na několika řádcích, které mám k dispozici, se zaměřím na důvody, proč bychom tento termín měli definovat a používat v jeho historic­kém, časem prověřeném smyslu. I když reformace se, čistě teoreticky, mohla mýlit ve svých hlavních naukách (jelikož jedině Písmo je bezchybné), faktem, který nelze popřít, je, že ti, kdo se nazývali evangelikály, historicky souhlasili s reformační naukou a bránili ji jako biblickou. Proto křes­ťané, kteří nesouhlasí s těmito nauka­mi, z historického hlediska nejsou evan­ge­li­ká­lové, a to na základě zákona nonkontradikce.

Co znamená označení „arminián“?

Jakub Arminius, jeden z Bezových studentů, zvedl obočí nizozemské reformo­va­né církve, když vyučoval, že člověk, kte­rého Pavel popisuje v sedmé kapitole listu Římanů, není znovuzrozený. Reformovaní tuto pasáž totiž vždy vykládali jako smutný, ale odpovídající obrázek křes­ťanského života (zároveň ospravedl­ně­né­ho i hříšného). Ale pod povrchem vřela větší kontroverze: Arminius popíral bezpodmínečné vyvolení a tvrdil, že Bůh své věčné rozhodnutí založil na před­zvědění víry a poslušnosti jednotlivců. Tím popřel celý reformo­va­ný systém.

Po jeho smrti však Arminiovi následovníci zašli pod vlivem jeho tvrzení ještě dále. „Remonstranti“, jak se nazývali, předložili pět bodů: vyvolení je podmíněné (tedy určené předvídanou vírou a poslušností), usmíření je univerzální nejen v dostatečnosti, ale i v úmyslu, zkaženost člověka je jen částečná, milosti lze vzdorovat a znovuzrozený člo­věk může ztratit své spasení. Arminiáni navíc odmítali reformační přesvědčení, že víra je dar a že ospravedlnění je výhradně forenzní (práv­ní) realitou. Základem pro to, aby byl někdo Bohem označen za spravedli­vé­ho, podle nich byla morální změna v životě věřícího a víra jako taková, tedy lidský skutek. V letech 1618–19 se v Dord­rechtu sešel synod, me­zinárodní konference reformo­va­ných církví, a odsoudil remonstranty („arminiány“) jako heretické; na tom se shodly reformační církve, i ty nereformované (jako například luteráni).

Arminiáni přišli do anglicky hovořícího světa především v sedmnáctém sto­le­tí, a to skrze snahy Williama Lauda, arcibiskupa z Canterbury, biskupa Jeremy­ho Taylora, a skvělého kazatele Lancelota Andrewese. Přední puritáni, jako byli John Owen, Richard Sibbes a Thomas Goodwin, se stavěli proti arminiánství jako proti protestanské formě „papeženství“, kde křesťanská víra zde­ge­nerovala do moralizování, které zaměňovalo zákon za evangelium, a odepíralo Bohu slávu za celé dílo spasení, která Mu prá­vem náležela. Anglický „arminiánský“ prvek se v anglické církvi rozvinul do for­my „vysoké církve“, která zdůrazňo­va­la důležitost rituálů a cír­kev­ní hierarchie, a do moralistického deismu, který byl charakteristický pro kázání osmnáctého století.

Tam, kde se prosadilo arminiánství, ná­sledovalo unitářství, které vedlo k uhla­ze­né­mu liberalismu hlavních de­no­minací současnosti. Tuto tendenci vidíme v Nizozemí, ve východní Evropě, v Anglii a v Nové Anglii. Faktem je, že v osmnáctém století se obecní (arminiá­n­ští) baptisté Nové Anglie během velmi krátké doby sloučili s unitáři.

Podstatou argumentace není jen to, že jsme se dostali na takzvanou „šikmou plochu“ – jinými slovy, když dovolíme x, brzy přijmeme i y. Historie jasně svědčí o vzta­hu mezi arminiánstvím a naturalismem. Na první pohled vidíme, jak posun od poselství, které je zaměřené na Boha a hovoří o lidské hříšnosti a Boží milosti, ke zprávě, která je zaměřená na člověka a hovoří o lidském potenciálu a Boží praktické neschopnosti, vede k se­ku­la­ri­zo­va­něj­šímu pohledu na svět. Jestliže na tom lidé nejsou až tak špatně, možná, že nepotřebují až tak radikální plán spásy. Možná, že to jediné, co potřebují, je trochu povzbudit, občas nějakou tu inspiraci, a budou zpátky ve hře. Nebo možná potřebují injekci milosti, duchovní antibiotikum, aby v nich bo­jo­valo proti hříšným tužbám. Ale v reformační teologii nepotřebují lidé pomoc. Potřebují vykoupení. Nepotřebují, aby jim někdo jen ukázal cestu; potřebují ně­koho, kdo bude jejich cestou z du­chov­ní smrti a temnoty.

Evangelikálové, kteří čelili výzvě arminianismu, tedy bez výjimky označo­vali armininánství za heretické opuštění křesťanské víry. Nebylo možné popírat úplnou zkaženost, bezpodmínečné vyvolení, ospravedlnění jedině milostí, jedině skrze víru, jedině díky Kristu, a dál se nazývat evangelikálem. Byla řada křes­ťanů, kteří nebyli evangelikálové, ale být evangelikál znamenalo držet se těchto biblických přesvědčení. Ačkoliv kalvinisté a luteráni se neshodovali na rozsahu Kristovy usmiřující oběti, na neodolatelné milosti a za­cho­vání svatých, obě tyto větve byly strikt­ně monergistic­ké (z mono, „jeden“, a ergo, pracující). Věřili tedy, že nás zachránila jedna osoba (Bůh), zatímco arminiáni byli synergisté, takže byli přesvědčení, že Bůh a věřící v otázce získání spasení spolupra­cu­jí. Právě monergismus je tím, co odlišuje evan­gelikály od ne-evangelikálů už od reformace.

Jsou arminiáni evangelikálové?

Srdcem reformace bylo: Kdo koho zachraňuje? Je Bůh spasitelem hříšníků? Nebo s Boží pomocí zachraňujeme sami sebe? Římskokatolická církev byla v této otázce zmatená během celého středo­věku, pak ji ostře rozdělila reformace, až nakonec v polovině šestnáctého století Tridentský koncil rozhodl, že druhá odpověď je lepší. Boží milost je zdrojem, ale lidská spolupráce s touto milostí uvádí Boží spásnou vůli do praxe. Bůh nás tedy ospravedlňuje tak, že nás dělá lepšími lidmi – a to si žádá naši spoluúčast.

Ortodoxní protestanti tedy nereagovali přehnaně, když arminiánská popření ztotožnili s pozicí Tridentu, který vyhlásil, že evangelikálové jsou „anathema“. Když tedy postoje Tridentu chápali jako neorto­doxní, bylo by podivné, kdyby to samé odmítli říct o podobném „protestantském“ odklonu od biblické pravdy. Co to tedy znamená pro nás, kteří žijeme čtyři století poté, co arminiánství bylo odsouzeno círk­vemi Anglie, Skotska, Irska, Německa, Švýcarska, francouzskými protestanty a východoveropskými evangelikály?

Při britském probuzení v osmnáctém století spolu jako blízcí přátelé a spojenci v evangelizačním díle spolupracovali Geo­r­ge Whitefield (kalvinista) a John Wesley (arminián). Nicméně když Wesley začal vyučovat, že ospravedlnění není pouze forenzní (tedy právní prohlá­šení), ale je závislé na „neustálé“ poslušnosti, kalvinisté, kteří do té doby probuzení a evan­ge­lizační úsilí entuziasticky podporovali, začali mít větší a větší starosti. Wesley poz­ději napsal mnoho po­li­to­váníhod­ných výroků do svého Pro­to­ko­lu z metodistické konference, včetně závěru, že jeho vlastní pozice je „jen vlásek daleko“ od „spásy ze skutků“. Wesley se obával skrytého antinomiánství („svobody“ k hříchu) v reformačních naukách, a tak své následovníky vyzýval, ať varují kalvinisty, „aby nevyprazdňovali Boží velebné ustanovení, že bez svatosti nikdo nespatří Pána, svými ubohými a domýšlivými představami, že jsou svatí v Kristu. Varujte je, že jestliže zůstanou v nespravedlnosti, Kris­tova spravedlnost jim nijak nepro­spě­je!“ William Law, oblíbený spisovatel Johna Wesleyho, napsal: „Musíme si uvědomit, že jen Bůh sám ví, jaké nedostatky ve svatosti bude ochotný přijmout; proto nemůžeme mít žádnou jistotu ohledně našeho spasení, ale musíme udělat vše, co můžeme, abychom si ho zasloužili.“ Pokračuje: „Nemáme nic, na co bychom se mohli spolehnout, kromě upřím­nosti svých snah a Božího slito­vá­ní.“ Byl Law evangelikál? Jestliže ano, pak někdo dluží papeži Lvovi omluvu.

Nauka o ospravedlnění – „zároveň ospra­vedlněný i hříšný“ – je pro lidský rozum skandálem; a Wesley se proslavil svým „čtyřúhelníkem autority“: Písmo, tra­dice, zkušenost a rozum. To je zvlášt­ní přístup k zásadě „jedině Písmo“! Vidíme zde podlomení, pokud ne přímo popření, materiálního i formálního principu reformace. Však této doktríně od­poruje tolik tradice, zkušenosti a rozumo­vého uva­žo­vání... Jeden moderní evan­ge­likální teolog píše: „Můžeme do­ko­nale milovat Boha a můžeme v tomto světě být tak spravedliví, jako byl Kristus...“ a dodá­vá, že Bible „nenechává žád­ný prostor pro do­bro­vol­ný a vědomý hřích v životě věřícího“. Další dodává „Ale může to tak být – svatý a zároveň hříšník? Přál bych si, aby to tak bylo... Simul iustus et peccator? Dou­fám, že je to pravda! Ale prostě se bojím, že není.“ Tyto náhledy tito autoři před­ložili v knize, která se zabývá pěti náhledy evangeli­kál­ních autorů na posvěcení.

Evangelikální probuzení tedy dovolilo Wesleymu držet se arminiánství a záro­veň si ponechat označení evangelikál, a to i přesto, že evangelikalismus té doby právě jeho postoje odmítal jako blud středověké církve, kterému se reformace věnovala v první řadě. Wesley nicméně v jednom ze svých nejlepších kázání definoval ospravedlnění ne jako čistě forenzní (právní) prohlášení, které je oddělené od posvěcení, ale jako záchranu před vinou hříchu a „plností všeho hříchu, kdy je Kristus postupně formován v srdci“. Být ospravedlněný znamená, že člověk nehřeší „žádným navyklým hříchem“, „žádným svévolným hříchem“, „žádnou hříšnou tužbou“ ani „vadou, ať ve skutku, slově nebo myšlení... A ačkoliv nemůže říci, že nezhřešil, teď už nehřeší“. Navíc Protokol z First Annual Methodist Conference (první výroční konference metodistů) potvrzuje, že pokání a skutky musí předcházet víře, přičemž skutky znamenají „poslouchat Boha tak moc, jak je jen možné“. „Pokud věřící svévolně zhřeší, ztrácí tím své odpuštění.“ „Jsou skutky nutné k pokračování ve víře? Člověk bezpochyby může ztratit tento Boží dar, ať už skrze nedostateč­nou poslušnost či otevřenou svévoli.“

Ospravedlnění lze ztratit pokaždé, když je člověk svévolně neposlušný. Wesley navíc dodává: „Ač v Písmu vidíme, že je nám víra připsána jako spravedlnost, nikdy zde nenalezneme vyjádření, které by říkalo, že Bůh někomu připisuje Kristovu spravedlnost.“ To, že je za naši spravedlnost připsána naše víra, ne Kristova aktivní a pasivní poslušnost, je přesně Arminiova doktrína, která z víry dělá skutek, který nám zajišťuje spra­ve­dl­nost před Bohem. Wesley ví, kdo se proti tomuto učení v evangeli­kál­ní anglické cír­kvi nejpravděpo­dob­něji bude sta­vět, a tak se ptá: „Není to snad tak, že jsme se [v minulosti] nevědomky příliš přiklonili ke kalvinismu?“ „Zdá se, že ano,“ odpovídá a pokládá rovnítko mezi kalvinismus a antinomiánství. Dneš­ní wesleyánský teolog John Lawson píše: „Tento rozvážný a umírněný ‚arminiánský eva­n­geli­ka­lis­mus’, který nyní pře­vlá­dá v anglosaském protestanství, je pravděpodobně nejtrvalejším, nejhod­not­něj­ším a nejdůležitěj­ším přispěním metodistického hnutí k teo­lo­gickému chá­pání celé círk­ve.“ Wesleyáni sice trvají na tom, že souhlasí s ospravedlněním jedině skrze víru, ale definují ho stejnými morálními termíny, které evan­ge­likálové už od reformace odmítají. Law­son sám definuje ospravedlnění jako „první a nejdůležitější fázi v obnoveném způsobu života člověka, jehož mysl, srdce, vůle a skutky se obrátily k lepšímu“. Tomáš Akvinský by tuto definici mohl jen stěží vylepšit.

Současní teologové jako dr. Clark Pinnock trvají na tom, že jim náleží označení „evangelikál“, zatímco se dostávají dokonce i daleko za hranice arminianismu, k popření klasického teismu. Tito lidé mohou trvat i na tom, že pouze přispívají k průběžnému vývoji a zlepšování nauky, ale ve skutečnosti jen znovuobje­vu­jí staré hereze. Tak jako Arminius vzkří­sil semipelagiánství, dr. Pinnock pouze šíří otevřené pelagiánství a sociánství, které posiluje nejnovějším akademickým úletem – procesovým teismem.

Dr. Pinnock poznamenává, že jakmile se stal arminiánem, „brzy… si uvědomil, že se něco bude muset změnit na obecně přijímané nauce o Bohu.“ Bůh již není nesvázaný časem, neměnný či vševědoucí. Koneckonců „ještě neuskutečněná rozhodnutí zatím nikde neexistují, a tak je nemůže znát ani Bůh sám“. Pinnock také popírá dědičný hřích a přiznává, že v tomto bodě se stejně jako v dalších dostává i mimo hranice arminiánství. A co je další kostkou domina? „Bylo jasné, že jsem musel omezit přes­nost, s jakou chápu zástupnou oběť [Krista na kříži].“ Je třeba říct, že jestliže takoví autoři mohou být i nadále považováni za evangelikální vůdce (dr. Pinnock je stále ještě uznávaným členem Evangelical Theological Society, Evangelikální teologické společnosti), je na nás, na dědicích protestantské reformace, abychom se omluvili římskokatolické církvi, že jsme se oddělili kvůli tak nepodstatným otázkám. Vrozený hřích, zástupná oběť, ospravedlnění, věčný soud a klasický teismus (doktrína o Bohu), to vše musí zmizet, alespoň podle dr. Pinn­o­c­ka a jeho týmu autorů v A Case for Armi­nia­nism (Obhajoba arminianismu, Zon­dervan, 1989). Dr. Pinnock uzavírá: „Nemyslím si, že když zjistíme, že se neshodujeme s některými starými, orto­doxními interpretacemi, měli bychom si připadat, jako že jsme ztratili něco, co má absolutní hodnotu.“

Podle mého pochopení je hlavním prob­lémem toto: začali jsme používat slo­vo „evangelikál“ jako přídavné jméno. Jelikož středověké použití tohoto slova bylo nejednoznačné a označovalo obec­ný postoj pokory, zápalu a zbožnosti, často se stává, že i dnes jeho použití spadá právě do této kategorie. Evangelikál je někdo, kdo „miluje Ježíše“, kdo „získává duše“, kdo je „příjemného ducha“. Ken Myers poznamenává, že evan­ge­likálové již nevěří v ortodoxii, ale v ortopatos – jde jim o správné pocity, ne o správné myšle­ní a uctívání. Jeden křesťanský nakladatel vydal knihu františkánského „evangeli­kála“, která se nazývá Evangelical Catholics (Evangelikální katolíci). Karl Barth, velký neo-ortodoxní teolog, bývá mnohými v konzervativních protestantských kruzích považován za evangelikálního a reformovaného, i když reinterpretoval celé evangelikální sdělení až k nepozná­ní. A zno­vu, Barth může čistě teore­ticky mít biblický náhled. Nevěřím, že to tak je, a právě to je má přední námitka proti neo-or­todoxii. Ale jelikož Písmo je pro nás rozhodující zkouškou pravdy, ne­mo­hu barthiánství plně odmítnout jen kvůli tomu, že se neshoduje s krédy a vyznáními víry. I tak však můžeme říct, že Barth není evangelikál v historickém, klasic­kém významu tohoto slova. To samé platí pro „evangelikální římské katolíky“, kteří odmítají dostatečnost Písma, ospra­ve­dl­ně­ní jedině milostí jedině skrze víru, a tak dále. Jestliže „evangelikál“ dnes ještě vůbec znamená něco konkrétního, je zásad­ní, abychom takto rozlišovali.

Také je velmi důležité uvědomit si, že se tu nejedná o otázku slepého fanatismu a bigotnosti či denominační pýchy. V nebi uvidíme i neevangelikály. Když se ohlédnu na názory, které jsem dříve zastával, přinejmenším mě to vede ke střízlivosti a připomíná mi to, že je dost dobře možné, že je přede mnou ještě kus cesty. I když pro spasení je třeba věřit některým základním pravdám, nejsme spa­seni tím, že známe dostatek doktríny. V ráji budou bezpochyby i římští katolíci, arminiáni a další, kteří byli spasení Boží milostí, i když, stejně jako já, nechápali a neoceňovali Boží milost tak, jak měli. Nicméně máme-li stále používat výraz „evangelikál“ jako podstatné jméno, které definuje skupinu křesťanů, kteří se drží konkrétních přesvědčení, je nejvyšší čas, abychom si tyhle věci vyjasnili. Evangelikál nemůže být arminián o nic víc, než nakolik evangelikál může být římský katolík. Řím popřel základní prvky evangelikalismu na Tridentském koncilu, remonstranti je popřeli v roce 1610, John Wesley je v osmnáctém století špatně pochopil a zpochybňoval a dnešní „evangelikalismus“ je buď popírá, nebo ignoruje.

Závěrem je třeba říct, že evangelikální hnutí čelí těžkému rozhodnutí: buď získá zpět význam slova „evanglikální“, nebo se ho zřekne. Ať se zatoulaní „evangelikálové“, kteří odmítají velké pravdy evangelikální (a tedy i obecně křesťan­ské) víry, s odvahou postaví za svá pře­svěd­čení a vedou exodus pryč z evangeli­ka­lismu. Ale je vrchol arogance a ne­čestnosti, když se člověk snaží prezentovat se jako někdo, kým zcela jasně není.

Mým záměrem nebylo a není pa­pež­sky kázat o tom, co je třeba udělat s kon­krétními jednotlivci, ale poukázat na váž­nou krizi, které evangelikálové jako hnutí čelí. Dnešní situace je taková, jako by evangelikální vůdci prohlásili hnutí za „zónu bez konzistence“, za ostrov, na kterém neplatí zákon nonkontradikce. Časopis Christianity Today nedávno (27. dubna 1992) uveřejnil článek, který nabízel „třetí cestu“, alternativu ke kalvinismu a arminiánství, jako „semínka biblické střední cesty“, jako kdyby Bible vyučovala něco mezi náhledem, že Bůh je ten jediný, kdo zachraňuje, a tvrze­ním, že s Bohem na našem spasení spo­lupracujeme. Ale hlavní výhodou takové pozice není, že by snad vysvětlovala biblické učení, ale že „vytyčuje společnou půdu – občas k překvapení všech stran – a vyznačuje bezpečnou a neutrální oblast, která je dostatečně velká pro to, aby v ní mohly stát obě skupiny a mohly tak společně růst v poznání našeho Pána Ježíše Krista. Po 450 letech neustálé kon­troverze se, jak věříme, nejedná o žádný malý krok.“ Koneckonců, „poznávacím znamením křesťana není logika, ale láska“ (s. 32–33). Evangelium je to nejcen­nější, co církev má, protože „je to moc Boží ke spasení“ (Ř 1,16). A diskuze o tom, co je jeho obsahem, pravděpo­dob­ně nezmizí, budou-li překypovat popleteností, kterou k nim my evangelikálové v těchto dnech silně přispíváme.

Dnes může někdo být evangelikál – což historicky znamenalo držet se učení o naprosté zkaženosti, bezpodmíněném vyvolení a ospravedlnění milostí jedině skrze samotnou víru, a dostatečnosti Pís­ma – a zároveň arminián, který popírá nebo překrucuje právě toto velmi evan­ge­li­kální sdělení. Dnešní křesťané si, obec­ně řečeno, vybrali být ve většině evan­ge­li­kálních přesvědčení agnostičtí. Před ně­ko­lika generacemi by se obrana doktríny o ospravedlnění považovala za obranu evan­gelikalismu jako takového. Když však tuto doktrínu popisuji dnes, často slyším: „To je příšerně kalvinistic­ké.“ (Ti, kdo to říkají, se zatím zjevně nesetkali s mnoha luterány!) To, co se po­va­žo­valo za všeobecně evangelikální, mnozí dnes považují za přísně reformo­vané. Tento vývoj dobře zdokumentoval sociolog James Davison Hunter z Virginské univerzity ve svém dokumentu Evan­ge­li­ca­lism: The Coming Generation (Evan­ge­li­ka­lis­mus: Přicházející generace). Právě tako­výto druh nezodpovědného myšle­ní splachuje a od­náší evangelikalismus do moře zmate­nosti, rozdělenosti a bezvýznamnosti.

Pojďme s láskou konfrontovat naše bratry a sestry v duchu smělosti a pokory. Pojďme se společně s nimi těsněji přimk­nout k „víře, která byla jednou provždy svěřena svatým“ (Ju 3).


Michael Horton

Z časopisu Modern Reformation No. 1

přeložil Jan Prorok.

Zdroj: časopis Zápas o duši č. 132


 
Příbuzné odkazy
· Více o Teologie
· Novinky od Mainstream


Nejčtenější článka o Teologie:
Chudoba baptistické teologie (J. McClendon)


Hodnocení článku
Průměrné skóre: 0
Hlasů: 0

Prosím, ohodnoť tento článek:

Výborný
Velmi dobrý
Dobrý
Normální
Špatný


Možnosti

 Vytisknout stránku Vytisknout stránku


Sdílej článek | Podělte se o tento článek s přáteli! Doporučte jej stisknutím tlačítka:

"Evangelikální arminiáni" | Přihlásit/Vytvořit účet | 1 komentář | Hledat v diskusi
Za obsah komentáře zodpovídá jeho autor.

Není povoleno posílat komentáře anonymně, prosím registrijte se


Re: Evangelikální arminiáni (Hodnocení článku - počet hvězdiček: 1)
Vložil: Pavel v Pondělí, 07. srpen 2017 @ 00:58:02 CEST
(O uživateli | Poslat zprávu)
Arminianismus - teologie oslavující Boha

Absolventská práce VOŠMT v Kolíně

Cílem této práce je obhájit názor, že arminianismus je teologií, která oslavuje Boha. V první části se věnuji definicím základních pojmů, jako jsou arminianismus či kalvinismus. Ve druhé části jsem vytýčil tři hlavní oblasti, v nichž jsou arminiáni obviňováni z toho, že tato teologie oslavuje člověka na úkor Boha. V hlavní části rozebírám pět základních bodů, v nichž se teologie arminianismu liší od reformované teologie (kalvinismu), a snažím se dokázat, že ve všech těchto bodech je arminianismus skutečně teologií oslavující Boha, která nijak neomezuje Boží svrchovanost na úkor člověka, ale představuje svrchovaného a svatého křesťanského Boha milosti, lásky či milosrdenství.
Celá práce



Vedoucí Grano Salis Network - Tomas
E-mail: notabene@granosalis.cz, network@granosalis.cz, granosalis@granosalis.cz, magazin@granosalis.cz, redakce@granosalis.cz
Webmastering a údržbu systému zajišťuje firma ALLTECH, webmaster webmaster@granosalis.cz
Page Generation: 0.47 Seconds