Chtěl bych touto cestou zareagovat na článeček ze Zápasu o duši 129 s názvem Není jiné evangelium. Podotýkám, že mezi kalvinisty mám jinak spoustu dobrých známých i přátel, ale v tomto případě se mi už trochu otvírala kudla v kapse.

Vyznáš-li svými ústy Ježíše jako Pána a uvěříš-li ve svém srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš spasen. (Ř 10,9)

Rád bych na prvním místě vyjasnil, že pokud jde o evangelium, jsem taktéž poměrně „netolerantní“, a ještě to drze přiznám. Protože tady jde o život – a to o ten věčný.

Nesmím k němu nic přidávat, vždyť apoštol Pavel říká, že i když se k tomu přidá prosté „no a navíc se ještě musíte nechat obřezat“, ruší se tím základní myšlenka spasení jedině z milosti. A nesmím z něho ani nic ubírat. Třeba dneska se nám tam moc nehodí pokání, protože „Ježíš tě miluje a má plán pro tvůj život“ zní líp bez toho otravného „ale musíš udělat pokání a začít ho poslouchat“ – a pokud ne, je tam ještě otravnější doložka o soudu a věčném trestu.

A vlastně právě proto u čtení tohoto článečku ze ZoDu švýcarská kudla v mojí kapse poněkud poskakovala.

Jednou večer jsem vzal svoje malé pištíky na večerní procházečku s baterkami. Vylezli jsme na takovou menší skálu nad Brnem, kde je docela pěkný výhled. Je tam taky ohniště, kde občas posedávají pochybnější i méně pochybné existence a dopřávají si trochu té romantiky.

Toho večera jsme tam narazili na skupinku lidí z Kociánky – pro neznalé, to je nedaleký domov pro různě postižené lidi. S vedoucím tam byly tak patnáctileté děti, na kterých bylo zřejmé, že jejich myšlení je o něco pomalejší, než by mělo být. Nebyli to žádní blázni, jen prostě nebyli tak chytří. Ale velmi vážně tam probírali, co budou dělat, až dokončí školu – většinou rozumně uvažovali o nějaké ruční práci.

Jsem si poměrně jistý, že by bylo možné jim (třeba v nějaké zjednodušené, příběhové podobě) vysvětlit evangelium tak, aby ho pochopili. Koneckonců Izajáš tvrdí, že na Boží cestě nezbloudí ani hlupáci (Iz 35,8).

Ale nechtějte po mně, abych se jim pokoušel vysvětlit kalvinismus a arminiánství. Možná bych to zkusil. Jenže předpokládám, že někde u nepodmíněného vyvolení by ztratili pozornost a zájem. Nejspíš by z toho nepochopili ani třetinu.

A proto prosím vás: k evangeliu, tak jak je, prostému a jednoduše vysvětlenému třeba v našem úvodním verši z listu Římanům, nic nepřidávejte. Ani obřízku, ani katolické skutkaření a „mimo církev není spásy“, ale ani pět bodů toho či onoho. Skoro by se mi chtělo říct zvlášť pět bodů toho či onoho, protože na rozdíl od obřízky je tu značné riziko, že to spousta prostších lidí ani nepochopí.

Ano, považuju se za arminána, a dokonce tomu snad i rozumím. Je možné, že se mýlím. Ale ať už se mýlím nebo ne, dovoluji si tvrdit, že věřím témuž evangeliu jako běžný kalvinista – že Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný. Že stačí vyznat ústy Ježíše jako Pána a uvěřit v srdci, že ho Bůh vzkřísil z mrtvých – a budu spasen.

To je evangelium.

A pokud mi někdo bude tvrdit: „Ano, to je pravda, ale ještě musíš vyznat pět kalvinistických bodů, aby to bylo vážně echt evangelium,“ tak s tím budu mít velmi vážný problém, ne jako arminián, ale jako křesťan.

Autor je v téhle věci v článečku poněkud schizofrenní.

Na jednu stranu napíše na plnou hubu: „Arminiánství je satanským podvrhem skutečného biblického evangelia, které znevažuje Kristovo spasitelské dílo, a nachází se pod Božím prokletím…“ a cituje list Galatským 1,7–9 o jiném evangeliu.

Ale když pak má odpovědět na otázku, jestli ten, kdo věří učení arminianismu, není spasený, tak couvá. Ne. Tohle se prý tak říct nedá.

Pokud však arminiánství není evangelium, ale satanský podvrh skutečného evangelia, tedy falešné, jiné evangelium, pak by mělo být přece zřejmé, že takový člověk spasen nebude. Vždyť když si chudáci Galatští jen přidali obřízku, Pavel jim říká: „Dáváte-li se obřezat, Kristus vám nic neprospěje“ (Ga 5,2). Natožpak když si my chudáci arminiánští přidáme přímo satanský podvrh!

Rozumějte, když to trochu zlehčím, spor mezi kalvinismem a arminianismem mi přijde trochu jako hádka o to, jestli byla dřív slepice nebo vejce. Jestli byla dřív spásná milost nebo víra. Jestli věřím, protože si mě kdysi před věky Bůh z nějakého zcela neznámého důvodu vybral, nebo si mě Bůh vybral, protože jsem uvěřil jeho poselství – a Bůh to už před věky zcela prozaicky věděl.

Je to samozřejmě hrubé zjednodušení a sporných bodů je tam víc, ale chápete, co chci říct? Tak či tak je „víra“ v obou vyjádřeních naprosto totéž – jen se hádáme o to, kdy, za jakých podmínek a jak vzniká.

Netvrdím, že to není důležité, ale určitě to není a ani nikdy nebyl spor o evangelium. „Vyznáš-li“ je totéž pro arminiána i kalvinistu, „Ježíše jako Pána“ jakbysmet, „uvěříš-li v srdci“ tuplem, včetně dodatku, že tahle víra by se pak měla zjevně projevit na skutcích a poslušnosti, jak nám to vysvětluje slaměný Jakub, o výrazech jako „vzkřísil z mrtvých“ a „budeš spasen“ nemluvě.

A ať hledám, jak hledám, prostě v tom pořád nemůžu ten satanský podvrh najít.

• Ježíš zemřel za každého člověka;
• Bůh nabízí spásu všem a je jen otázkou svobodné vůle člověka, jestli se rozhodne uvěřit a být spasen;
• člověk může vzdorovat Božímu spásnému působení, a tak mnoho z těch, za které Ježíš zemřel, skončí v pekle;

Ježíš Kristus svou smrtí na kříži získal odpuštění hříchů pro všechny, ale podíl na něm mají jen věřící.