Pastoral Brothers je youtuberské duo mladých farářů. Jejich hlavní činnost je (podle wiki) „tvorba vtipných videí“ s křesťanskou tématikou. To je jistě obtížná disciplína, má-li vtipnost napomáhat přijímání závažných obsahů a ne ho znemožňovat. Jak tedy PB vtipnosti dosahují? Prohlédl jsem si pozorněji 4 jejich videa z cyklu výkladů Apoštolského vyznání, ta, která se zabývají christologických odstavcem, I. Ježíš má dva táty; II. Cross Fit a Pilates; III. Ježíš v pekle; IV. Vzkříšení.

Především je zábavné jejich vystupování. Oceňuji. Mladistvé a dynamické, s živým tempem řeči a mnoha gesty. Dělají si ze sebe legraci, ironicky se povyšují („to bychom si mohli najít pořádnou práci“ IV 0:34). V řeči jsou expresivní („bude to o Ježíši a bude to drsný“ II 0:06; „jú“ II 0:12; „Fajn. Bůh nebe nikomu nenutí“ III 4:11). Užívají často mládežnický žargon (Marie v teenagerském věku I 1:01; „matroš“ ve významu halucinogenů IV 3:03; „haluška“ místo halucinace IV 3:08). Typické je pro ně také jakési znesvěcování náboženských témat (I: už název videa: Ježíš má 2 táty; Josef je paroháč, svatá rodina žije „na hromádce“ atd.)

Vysmívají se tradičním představám o církvi („Ježíš se nenarodil do tradiční křesťanské rodiny.“ I 0:12), taky tomu, jak je církev dnes spojována s některými okrajovými tématy (sexualita a gender III 0:37). Používají sarkasmus (II 1:04 „a aby toho nebylo málo, tak ho k tomu ještě zradil jeden z jeho učedníků“). Využijí slovní hříčky (Pilát – Pilates II 0:39). Nebojí se příležitostně použít ani vulgaritu („zakurvenost do sebe“ III 0:49). A pomohou si i paradoxem (II 1:55: „pokud vám to ještě nedošlo, na krku nosíme popravčí nástroj.“) Velmi typické (pro youtubery obecně) je, že každý pojem mohou odlehčit střihem videa či obrázku odjinud (kamenování I 1:45; peklo – mnohokrát v III.; kříž I 0:51, II 2:00; Syn Boží I 2:05; obětní beránek II 3:02 atd.)

Pět pilířů konzervativního evangelikálního kalvinismu, které jsou neslučitelné s láskou

Většinu svého dospělého života jsem strávil v konzervativním evangelikálním kalvinistickém světě Desiring God, Grace to You, Ligonier a The Gospel Coalition. Vyrostl jsem ve světě nezávislých baptistů zaměřených na pravidla a tyto služby mi poskytly tolik potřebnou úlevu od viny a strachu, které tak pronikly do každého okamžiku mého života, když jsem vyrůstal.

Když jsem však dekonstruoval svou teologii a opustil konzervativní evangelikalismus, zjistil jsem, že je teologie jejich vlajkových služeb postavena na pěti pilířích, které jsou zásadně neslučitelné s láskou.

Loňský rok byl náročný pro celou naši Jednotu. Na dubnovém Sjezdu došlo k vyloučení sboru Praha 4 z Bratrské jednoty baptistů. Osobně je mi to líto a myslím si, že k tomu nemuselo dojít, pokud bychom si dokázali lépe naslouchat. Bratrská jednota baptistů je však dobrovolným sdružením sborů, které se společně rozhodují, který sbor do vzájemného svazku přijmou, a který z něj vyloučí. Společenství je vždy vzájemné, nejde o jednostranné rozhodnutí jednotlivce nebo sboru. Žádný sbor nemůže v BJB zůstat, pokud s tím ostatní sbory nesouhlasí a zároveň v BJB nemůžeme nutit zůstat sbory, které chtějí odejít.

To je případ sborů Kroměříž, Kuřim a stanice děčínského sboru v Jílové, které z BJB do dnešního dne vystoupily; sboru v Jablonci, který se tak rozhodl, ale zatím nepožádal o ukončení svého členství; a sboru v Lovosicích, který již tímto rozhodnutím prošel, ale k dnešnímu dni je stále ještě členem BJB. Zde mě situace mrzí nejvíce, protože od oznámení tohoto záměru na RZS v listopadu 2018 uběhlo více než rok a půl a celé společenství se tak postupně dostalo do vzájemného pnutí, kterého jsme byli všichni svědky.

Nyní chci zmínit věci, které byly v loňském roce nesnadné a bolestivé. Začalo se uskutečňovat rozhodnutí 4 sborů a jedné stanice odejít z Bratrské jednoty baptistů, které bylo oznámeno na Radě zástupců sborů v listopadu 2018. Svůj odchod z BJB již zrealizovaly sbory v Kuřimi a Kroměříži a členové stanice z Jílového u Děčína. Nadále zůstává nedořešené členství sborů v Jablonci a Lovosicích. 

Zatímco v jabloneckém sboru bylo toto rozhodnutí odejít od začátku podpořeno většinou členů, v lovosickém sboru se proti staršovstvem ohlášenému záměru odejít z BJB nesouhlasně postavila skupina bratrů a sester. Žel se nám nepodařilo dostat obě strany k jednomu společnému jednání. O snaze smírčí komise si můžete přečíst ve zprávě tajemníka. V konečném důsledku tedy tito nesouhlasící členové postupně odcházeli z lovosického sboru. Mám za to, že došlo k hrubému porušení kongregačního principu, neboť o záměru staršovstva, aby sbor odešel z BJB, mělo rozhodnout sborové shromáždění již na počátku tohoto konfliktu v roce 2018, čímž by se předešlo mnoha zraněním, zmatkům a odchodům.

Název nemoci covid-19 odkazuje na rok, ve kterém došlo k rozšíření nemoci, způsobené výskytem nového koronaviru. Nejen samotná nemoc, ale také opatření, mající eliminovat její další expanzi, se dotkly mnoha oblastí našeho života. Kromě epidemiologických omezení, která se drastickým způsobem odrazila na organizaci společenského, kulturního, náboženského a volnočasového života, došlo i k mnoha vedlejším jevům. Kromě důsledků na globální úrovni jsme mohli zaznamenat i mnohé efekty ovlivňující náš mikrosvět.

Jedním z nich bylo rozšíření slovní zásoby o nová slova. Příkladem budiž termín promoření, který se vyskytuje v názvu. V titulku se však nachází ještě další neznámé slovo: novo-kalvinismus. Jedná se o teologický směr, který v posledních letech významným způsobem ovlivnil myšlení mnoha členů naší církve. V čem, do jaké míry a s jakými důsledky, to jsou otázky, na které bych rád odpověděl v tomto příspěvku.

Amerika je země příležitostí. V posledních měsících dávala nečekaně velké příležitosti šiřitelům konspiračních teorií a hoaxů. Skoro to vypadá jako spiknutí proti Americe, jehož se účastní sami Američané. Kde se vzal tento fenomén? Co mají společného bible, wrestling a počítačové hry? To všechno je součástí kulturního propletence, který má na svědomí, že Američané dlouhodobě patří k největším fanouškům konspiračních teorií.

Asi polovina Američanů věří nejméně jedné spiklenecké teorii, většinou ale lidé mají sklon věřit několika najednou. Pokud pochybujete, zkuste zapátrat ve své paměti. Kolik znáte hypotéz o pachatelích atentátu na J. F. Kennedyho? Už jste slyšeli, že žádné Apollo na Měsíci nepřistálo? A co spekulace o tom, že 11. září zorganizovala CIA? Osobně mám nejraději víru, že Elvis Presley ve skutečnosti nezemřel v roce 1977, ale stáhl se do ústraní. Ovšem ne vždy mají spiklenecké mýty takto dobromyslnou povahu, a někdy jsou vysloveně nebezpečné, pro Ameriku i pro ostatní svět.

Už o niekoľko týždňov sa na Slovensku po desiatich rokoch opäť uskutoční sčítanie obyvateľov. Potrvá od 15. februára do 31. marca. Po prvýkrát bude prebiehať výlučne elektronicky.

Zároveň sa už od 1. júna 2020 do 12. februára 2021 vykonáva sčítanie domov a bytov. V minulosti aj zber týchto údajov ležal na pleciach obyvateľov, tentoraz sú ním po prvýkrát poverené obce, ktoré majú využiť existujúce registre. Vďaka tomu budú obyvatelia odpovedať na menší počet otázok, vyplnenie sčítacieho elektronického formulára bude rýchlejšie a jednoduchšie.

Jedna z otázok sa bude tradične pýtať aj na vierovyznanie. A hoci sa môže zdať, že pôjde len o ďalší suchý štatistický údaj, nie je to tak.

Výsledky sčítania (prvé výsledky musí Štatistický úrad SR zverejniť najneskôr do 1. januára 2022, komplexné výsledky najneskôr do 31. marca 2024) budú pre cirkvi a náboženské spoločnosti dôležitým vysvedčením.

Chtěl bych vám nabídnout reakci na covidová opatření nařizovaná vládou. Je neuvěřitelné z kolika stran a od jakých lidí, bez rozdílu vzdělání, slyším o tom, že se kvůli dodržování základních hygienických opatření cítí jako ovce. Jako ovce vedené na porážku. Můžeme slyšet reakce, že přece nejsou ovce; nebudeme nosit roušky, nebudeme dodržovat hygienická pravidla, nedáme si poroučet.

Výraz – jako ovce vedená na porážku – známe z Bible. Tuhle, biblickou ideu, tak jak ji vnímám já a kterou izraelité a později křesťané směřují Bohu, když ji správně čteme: Vydáváš nás jako ovce na porážku, rozptýlils nás mezi pronárody (Žalm 44,12); a Denně jsme pro tebe vydáváni na smrt, jsme jako ovce určené na porážku (Římanům 8,36), přece nelze využívat pro tak nesrovnatelné věci.

Avšak i mezi křesťany se objevují jednotlivci, kteří omezení takto cítí a protestují. V takových situacích ale nejde nehledat další souvislosti a důvody, proč bychom neměli vážné, komplikované a citlivé záležitosti týkající se našeho zdraví a svědomí až takto zjednodušovat.

Kromě Boženy (Němcové) se Česká televize ujala dalšího životopisu národního velikána v titulu Jako letní sníh – Život J. A. Komenského, jehož premiéru odvysílala v pondělí. Výsledek je o maličko zajímavější.

Režisér Lubomír Hlavsa a scenárista Martin Fahrner totiž vedle známých faktů vyšli z domněnky, že Rembrandtův obraz Starý muž známý z galerie Uffizi ve Florencii zachycuje právě mistrova tehdejšího amsterdamského souseda, učitele národů.

Smyšlený rozhovor Igora Bareše coby malíře s portrétovaným neboli Aloisem Švehlíkem tvoří rámec filmu, který zpětně ilustruje vzpomínky Komenského, představovaného v mladším věku Davidem Švehlíkem.

Mnoha lidem blokuje cestu ke křesťanství pojetí Boha, který posílá lidi do pekla. Ve smrti mají zakusit opuštění a zavržení. Katechismus katolické církve (1997) to vyjadřuje slovy: Církev ve svém učení potvrzuje existenci pekla i jeho věčnost. Duše těch, kteří umírají ve stavu smrtelného hříchu, sestupují ihned po smrti do pekla, kde snášejí pekelné tresty, „věčný oheň“. Hlavním trestem pekla je věčné odloučení od Boha.

Radikálním vyjádřením tohoto přesvědčení v návaznosti na Kalvínovy náznaky jsou dortské články nizozemské reformované církve z let 1618-1619. Podle nich všichni lidé zasluhují věčné zavrženi. Bůh sám od věčnosti nezměnitelně, aniž by ve svém předzvědění před stvořením světa nahlédl do nitra člověka, rozhodl, že určitý počet jednotlivých lidí ze zavržení vyjme, dovede je k víře a ke spáse. O ostatních rozhoduje, že budou zavrženi.

Toto je krátká recenze nedávno přeložené a vydané knihy Roba Bella, „Láska vítězí“. Po svém vydání v USA probudila tato kniha kontroverzi, protože se v ní Bell odvrací od ortodoxního křesťanského chápání pekla a spásy. Je však třeba říci, že ačkoliv může pro některé z nás být tato kniha zklamáním, zároveň poskytuje potenciál započít některé důležité rozhovory – rozhovory o tom, kdo je Bůh, jaký doopravdy je a co je ten úžasný dar spásy, který nám všem nabídl v Ježíši Kristu.

V této recenzi poukáži na tři klíčové oblasti, v nichž se Bell dostává na scestí: Ve své eschatologii (tj. v oblasti teologii zabývající se smrtí, soudem a konečným osudem lidstva), své soteriologii (učení o spasení) a svém chápání Boha. Bellovo podání dějin a jeho nešťastně chabá exegeze přispívají k problematičnosti těchto oblastí. Dalším zklamáním je absence konkrétních citací, jež by nám mohly umožnit lépe porozumět tomu, kde Bell hledá oporu pro svůj pohled.

Předkládám čtenářům několik slov nad knihou, kterou napsal Rob Bell, jmenuje se Láska vítězí. Kniha je s podtitulem – o nebi, pekle a osudu každého člověka. Vydal ji Biblion, 2020, přeložil Alexandr Flek. Originál vyšel v roce 2011 v nakladatelství Harper Collins Publishers a The New York Times knihu zařadil mezi bestsellery:

Než začneme tuhle knížku číst, je třeba se postavit na pódium, na kterém stojí autor. Žije v Los Angeles a přejel do San Francisca. Má tu mít přednášku v nějakém sále. Zrovna Kalifornie není státem, jak si stát představujeme my. Přejedete z jednoho „okresu“ do jiného a vše je jinak. Jeden je třeba více latinos a jiný zase více evropský a nebo čínský. Závazná pravidla, prázdniny, karantény a taky víry a typy křesťanství si nastavují ti, kteří tam žijí. Proto je Rob v jiném světě, když přijede do San Francisca přednášet.

A je třeba vnímat také autorovy posluchače, kteří těžce polykají, protože se jim – stejně jako nám – zdají slova Roba Bella téměř rouhavá. Venku stojí zástup lidí, mává rukama a řve: Nebe a peklo? Jasně: „Věř, nebo shoř!“ tak to mají někteří na bílém triku. Kalifornský kazatel Rob Bell, padesátník podepsaný pod deseti knihami, demontuje běžné představy o nebi a pekle. Dělá to téměř s potěšením jak posluchačům přednášky, tak čtenářům knihy. Těm, americkým evangelikálům i katolíkům, kteří spolkli barvotiskovou představu nebe a pekla, maluje Bell svou verzi jako francouzští fauvisté se zvířecí prostotou barev, křiklavě a nečekaně.

Některé náboženské a teologicky orientované knihy mívají tu potíž, že vám už u jména autora, nejpozději však u prvního odstavce, dojde, že přečíst tuhle knihu nebude žádná legrace. K tisícům historicky podmíněných argumentací, které pracují s jasně vymezeným pojmovým polem a jazykem, který už nelze nazvat ani „starobylý“, přidají další. Metodologie takových pojednání je jasná – v předem vymezené množině témat se snaží pokrýt zbývající bílé místo toho, co o Bohu nevíme. Tenhle lineární a zdánlivě logický postup vzbuzuje pocit, že to bude trvat „už jenom chvíli“, abychom v dokonale zaplněné mozaice poznali, o co v životě s Bohem jde.

Existují však i autoři, kteří jsou v mém pojetí teologické práce opravdu tradiční. V čem? V tom, že se u biblických příběhů - a zvláště pak u Kristova vykupitelského díla a jeho smyslu - vracejí na začátek. Proč to dělají? Nemohou se totiž zbavit pocitu, že dosavadní interpretace Božích věcí netrefily ve výchozím bodu to podstatné, a tedy: o co Bohu ve vztahu k lidem a lidem ve vztahu k Bohu a sobě navzájem vůbec jde? Americký pastor Robert Bell se ve své knize Láska vítězí s podtitulem O nebi, pekle a osudu každého člověka vrací k prapočátkům. Pokud se sami podivujete nad černobílým, monologickým křesťanstvím, které se umí pouze vymezovat vůči druhým a které vůbec nepochybuje, že vlastní nezpochybnitelnou pravdu, jste na správném místě.

V posledních dnech mě baví sledovat humbuk kolem knihy „Láska vítězí“ – zatím ji mám objednanou, ale ještě sem nedoputovala. Zejména mě zaujala diskuze A. Fleka na FB o článku profesora Hoška.

Co jsem pochopila, tak kniha spíš klade otázky, než že by otevřeně podporovala univerzalismus, ale pravověrní protestanti stejně jednají s podvědomou alergickou reakcí – Bůh je spravedlivý, dal nám svobodnou vůli, jen ten, kdo přijme Krista, bude spasen a přes to vlak nejede. Cokoliv jiného zní jako univerzalismus. A univerzalismus tohle ignoruje prostě proto, že se to univerzalistům nelíbí. To z něj činí nebiblickou herezi, která je navíc nebezpečná, protože posílá lidi do pekla (tím, že je dost intenzivně nevaruje před věčnými muky).

recenze amerického bestselleru o nebi a pekle, které není

Ve Spojených státech jeden náboženský román rychle vystupuje na žebříčku bestsellerů a už se objevil na obálce známého týdeníku Time. Má titul: Love wins: a book about Heaven, Hell and the fate of every person who ever lived to je : Láska vítězí: kniha o nebi, pekle a osudu každé osoby, jež kdy žila. Autor Robert Bell je mladý protestantský pastor. Kniha jakoby píchla do vosího hnízda - vzbudila pohoršení v konzervativních kruzích samého společenství protestantů. Její teze: peklo neexistuje, protože vykoupení, které vykonal Kristus je univerzální a každý žijící člověk tedy zasluhuje, aby se spasil; je to prý čirá teologická strnulost myslet si, že se spasí jen ten, kdo věří v Ježíše Božího Syna, a že jde do pekla, kdo tuto víru odmítá; křesťanské dogma o věčné spáse skrze víru ve smírnou moc smrti a vzkříšení Ježíše je prý prostě nástrojem, kterým církev vykonává svou vládu nad dušemi .

Je to teze, která nestojí za zvláštní pozornost jako tolik náboženských idejí a zkušeností, které periodicky připravuje pestrý americký náboženský svět. Není ani nijak originální ve svém pomýlení. Jakýkoliv čtenář traktátů o filozofii dogmatu ví, že Bellův názor je opakováním onoho pojetí spásného univerzalismu , který se už od patristické doby během staletí tolikrát objevil a byl překonán. S náramnou dávkou velkomyslnosti, by se dal Bellův názor považovat za pozdní epigonství názorů Origena, k němuž sahá ono „učení o milosrdenství“, jež „by chtělo buď zcela vyloučit křesťany z možnosti zavržení nebo udělit v síle Božího milosrdenství všem zatraceným jakousi formu ulehčení toho, co si skutečně zasloužili“ .

Navzdory tomu, že je kniha málo originální, komentujeme ji ze dvou důvodů. V Italii jsou aktivní v podstatě skandalistická nakladatelství, jež dávají překládat a vydávají každý výstřednějšího spis objektivně zaměřený na kritiku a zesměšňování toho či onoho bodu víry církve a následkem toho vyvolávají ustrnutí mezi křesťany, kteří jsou méně teologicky připraveni. A mnoho takových knih pochází ze Spojených států. Je možné se vsadit, že také tato Bellova kniha bude přeložena do italštiny a vydána. (V Česku je situace velmi podobná!) K tomuto pastorálnímu důvodu přistupuje další, který se týká integrity křesťanské víry.

Nad knihou Roba Bella Láska vítězí se vznáší palčivá otázka. Skončí většina lidí v pekle? Jak je to se spásou nevěřících? Co bude po smrti s těmi, kdo nepřijali evangelium, ať už proto, že ho neslyšeli, nebo proto, že mu nerozuměli? Je to jedna z nejpalčivějších otázek křesťanství.

Kdo říká, že není, myslím, že ji dostatečně nepochopil. Vždyť křesťané věří, že Bůh je láska. Ne, že je „hodný“ a přiměřeně „velkorysý“. Ne, že lásku pouze projevuje. On láskou JE. Jak smířit tu úžasnou zprávu Nového zákona, že Bůh je láska, s představou, že většina lidí skončí v ohnivém jezeře? Jak žít s vědomím, že pro většinu lidí by bylo lepší, kdyby se vůbec nenarodili? To má být „radostná zvěst“? Rob Bell zve věřící čtenáře k tomu, aby se s touto otázkou utkali čestně. Rozhodl se vzít za slovo biblické výpovědi o Boží lásce. A zve nás k tomu, abychom udělali totéž. 

V českém překladu byla vydána knížka „Láska vítězí“ (Biblion, Praha 2020). Jejím autorem je Rob Bell, který působil v Grand Rapids, kde sloužil jako pastor v rostoucím megasboru Mars Hill Church. V tomto sboru se setkávalo více než deset tisíc lidí. Rob Bell publikoval tuto knihu v roce 2011. Jeho kniha vyvolala na americké scéně tak velkou kontroverzi, že Rob Bell musel opustit své pastorské místo a začal působit v médiích a jako cestující lektor. O tom, co způsobilo tuto kontroverzi, může se nyní český čtenář přesvědčit na vlastní oči.

Rob Bell reaguje na domácí scénu, kde řada křesťanů a sborů má příliš jasno ve věcech nebe a pekla. Mnozí si dovolují kádrovat druhé lidi a posílat je na zmíněná dvě místa, jako kdyby to bylo v jejich kompetenci. Rob Bell nemohl unést takové kádrování a posílání nejrůznějších lidí (např. Gándhího) do pekla. Eschatologie, učení o posledních věcech člověka, je pro některé křesťany tak jasné, že se tváří, jako kdyby seděli v nebeském štábu a jejich úkolem bylo rozhodovat o tom, co má Bůh s druhými lidmi po jejich smrti udělat.

Myslím, že proti těmto eschatologiím by se i nejeden z nás vzbouřil, protože to znamená zasahovat do pravomocí Stvořitele. Jsou lidé, a nakonec je můžeme objevit občas i na naší křesťanské scéně, kteří přesně vědí, kdo patří do pekla a hrůzy tohoto místa dovedou barvitě líčit až to připomíná to, co zaznívalo v hrůzyplných klášterních kázáních zachycených v knize „Jméno růže“ Umberta Eca. Jedním velkým pokušením je zmenšovat svěřený základ apoštolů a proroků a druhým nešvarem je, tento základ svévolně rozšiřovat a snažit se Bohu vyrvat jen částečně poodhalená tajemství.

Kniha Roba Bella Láska vítězí je další publikace, která ještě více rozdělí už tak polarizovaný český evangelikalismus. Je to provokace. Proč ne? S tím propagátor, překladatel, manažer a tvář nakladatelství Biblion Alexander Flek zcela jistě počítal. Co se marketingu týče, jedná se o skvěle zvládnutý vydavatelský počin. V jiných ohledech se totéž říct nedá.

Existuje věkovitý křesťanský konsenzus, který vybojovala prvotní a raná církev. Tento konsenzus má oporu v kánonu novozákonních spisů, potvrzují jej tři starocírkevní vyznání a doplňuje jej nauka o ospravedlnění v protestantismu. Jedná se o konsenzus ohledně posloupnosti vedoucí od zkaženosti člověka přes jeho vyvolení a lidskou odpověď na toto pozvání až po "konečnou stanici", kterou křesťané zcela v duchu Bible nazvali nebem a peklem. Tento pohled je dostatečně zakotven v Písmu a motivován mnohasetletou snahou pochopit a popsat biblickou cestu spasení.

Jak to bylo s výroky papeže Františka v dokumentu „Francesco“ režiséra Evgenyje Afineevského? Apoštolská nunciatura v ČR přeposlala dnes ČBK nótu, ve které Svatý stolec vysvětluje některé výroky papeže Františka, které zazněly v nedávno uvedeném dokumentu. Překlad této nóty zveřejňujeme v plném rozsahu a na žádost apoštolského nuncia Mons. Charlese D. Balva jsou papežovy autentické výroky uvedeny ve španělském originále a v závorce v českém překladu. Nóta by měla sloužit k lepšímu pochopení a zamezení dalších dezinterpretací slov Svatého otce.

Některé výroky z dokumentu „Francesco“ režiséra Evgenyje Afineevského vyvolaly v uplynulých dnech různé reakce a interpretace. K lepšímu pochopení slov Svatého otce předkládáme dle jeho pokynu několik užitečných poznámek.

Po pápežoch, ktorí ponúkali jasné odpovede, vedie katolíkov človek, ktorý vyvoláva stále nové otázky.

Mnohí pri pohľade na tú správu neverili vlastným očiam: Pápež František sa vyjadril v prospech homosexuálnych zväzkov. Vzápätí sa objavili výzvy k opatrnosti, či to pápež naozaj povedal, či to povedal práve takto, či jeho slová nie sú vytrhnuté z kontextu... Nádej, že rýchle vyhlásenie Tlačového strediska Svätej stolice všetko objasní a senzácie chtivé médiá opäť raz dostanú príučku, ostala tentokrát nenaplnená.

Naopak, viaceré talianske médiá (La Repubblica, Rai News) medzičasom priniesli úryvok z nového dokumentárneho filmu Francesco režiséra Jevgenija Afinejevského, kde to pápež povedal práve tak, ako sme si mohli prečítať už v stredu večer: „Homosexuálne osoby majú právo žiť v rodine. Sú Božími deťmi a majú právo na rodinu. Nikto nemôže byť kvôli tomu vylúčený alebo nešťastný. To, čo musíme zabezpečiť, je vytvoriť zákon o registrovaných partnerstvách, aby takýmto spôsobom mali právnu ochranu. Sám som sa za to zasadzoval.“ Otázka, či pápež František verejne podporil registrované partnerstvá, je tak už dnes bezpredmetná. Áno, podporil. Pýtať sa preto treba už len na to, čo to pre katolíkov znamená?

Současná kauza papeže Františka, který v dokumentárním filmu „František“ údajně podpořil svazky homosexuálů, ukázala na stejný problém jako kauza soudkyně Amy Conney Barrettové, na kterou jsme upozornili. V jejím případě naše média (novinky, idnes.cz, Deník N) bez dalšího převzala, že je členkou sekty, která sloužila za předobraz totalitní budoucnosti v románu Příběh služebnice. V případě papeže Františka většinou bez mrknutí oka převzala informaci, že hlava katolické církve (popřípadě církev samotná) podporuje svazky homosexuálů. Ani jedno samozřejmě není pravda a v obou případech by stačilo mít alespoň základní všeobecný rozhled v oblasti náboženství, aby byl člověk při převzetí podobné zprávy minimálně opatrný. 

Podle TV Nova papež podpořil sňatky homosexuálů a zahájil „jednu z největších katolických reforem“. Podle Blesku vyjádřil „podporu homosexuálním vztahům.“ Podle idnes.cz „veřejně podpořil zákony, které umožňují homosexuálům vstoupit do registrovaného partnerství.“ I podle Českého rozhlasu papež „podpořil registrované partnerství homosexuálních párů“. Deník Právo si myslí totéž: „Papež vůbec poprvé veřejně podpořil zákony umožňující homosexuálním párům vstoupit do registrovaného partnerství.“ Ba dokonce i katolické rádio Proglas je toho názoru, že papež „veřejně podpořil registrované partnerství homosexuálních párů.“ ČT24 nezahálí: „papež poprvé jednoznačně podpořil zákony o registrovaném partnerství homosexuálních párů.“ To samé CNN Prima News. Martin Fendrych v aktualne.cz si myslí, že „papež František podpořil homosexuály, kteří spolu chtějí oficiálně žít.“  Že papež podpořil registrované partnerství tvrdí i seznamzpravy.cz…

Jakou sílu mají masmédia na tvorbu osobního přesvědčení, dokázala v uplynulém týdnu kauza filmu František režiséra Evgeny Afineejevského. Ten ve svém filmu zmanipuloval papežova slova a gesta, čímž vyvolal na jeho premiéře pozdvižení nejprve u novinářů, kteří pak globálně rozbouřili veřejné mínění. Také mnozí věřící, včetně některých kněží i biskupů, podlehli zmatku, někdo s radostí a nadějí, někdo se smutkem a úzkostí (srov. Gaudium et spes, 1), a domnívali se, že papež vyslovil podporu zákona o registrovaném partnerství, které západní legislativa většinou již postavila zcela na roveň manželství. Z nejasné a překroucené větičky, utroušené v nějakém filmu, se tak stal převratný výrok učitelského úřadu církve bez ohledu na to, zda zmíněný film, vytvořený zřejmě jen k tomuto zpravodajskému účelu, bude vůbec někde uváděn a sledován. V povědomí však ulpí, protože po mediálním rozruchu hledá pravdu o faktech jen málokdo.

Co tedy papež skutečně řekl a co říká? Právem homosexuálů na rodinu měl na mysli jejich rodiče, aby se nezříkali těchto svých potomků. Papežova slova o rodině, z níž homosexuálové nemají být vyháněni, však byla režisérem zbavena smyslu a vypreparována dalším jeho výrokem obsahujícím slovo „soužití“ (convivencia). Tento pojem byl ve filmu přeložen jako „svazek“ nebo „partnerství“: „To co musíme vytvořit – zní tam - je zákon o občanském soužití. Takto by homosexuálové mohli požívat zákonné krytí. Normy tohoto typu jsem hájil.“ Co však papež těmito slovy myslel, se divák z filmu nedozví, a nedozví se to ani z původního televizního rozhovoru, ze kterého byla vystřižena. Lze se proto jen domýšlet, že papež mluvil o mezilidské soužití zcela obecně. Možná byla řeč o nezbytnosti prosadit zákon depenalizující homosexualitu, která je  v některých zemích ještě trestná. Co se týče zákona o registrovaném partnerství, je totiž známo, že jej jako buenosaireský arcibiskup v minulosti nepodpořil (viz zpráva ZDE).

Dobře maskované střihy, vytváření nových kontextů a uplatnění materiálů záměrně vypuštěných při autorizaci jednoho z papežových rozhovorů – jedním slovem manipulace stojí za nejnovějším mediálním rozruchem kolem údajně nového papežova přístupu ke stejnopohlavním párům.

Dokumentární snímek rusko-amerického režiséra Jevgenije Afinejevského, představený ve středu 21. října na filmovém festivalu v Římě, nese jednoslovný název „František“ a klade si za cíl představit současný pontifikát. Při práci na dokumentu získal režisér přístup k rozsáhlé vatikánské audiovizuální dokumentaci. Jak se však ukázalo, při nakládání s materiály se vzdálil novinářské a autorské etice (viz analýzy v angličtině a v italštině). Poselství o změně přístupu papeže Františka k homosexuálním párům, masívně převzaté světovými médii, není totiž záznamem nové papežovy výpovědi, nýbrž montáží, ke které byl využit velmi dlouhý (téměř hodinu dvacet minut) rozhovor s mexickou novinářkou Valentinou Alazraki z května loňského roku (v českém překladu ZDE).

V souvislosti se zavíráním kostelů z důvodů šířící se pandemie, se portál Christianity Today zamýšlí nad tím, zdali se tato opatření dají přirovnat ke skutečnému pronásledování. Mnoho amerických věřících má dojem, že se jedná o útlak, kterému musí teď čelit. Svým komentářem se snažím připomenout, jak perzekuce probíhá, aby nedocházelo k devalvaci významu tohoto slova.

Autor komentáře pracoval 20 let pro mezinárodní organizaci, která pomáhala pronásledovaným křesťanům. Při osobním setkání mohl být svědkem brutality režimů, které násilně postupovaly proti věřícím.

Křesťané, kteří mají pocit, že jsou „pronásledováni,“ si musí uvědomit, že Spojené státy patří k  „jedné z nejotevřenějších a nejliberálnějších zemí v oblasti svobody náboženského vyznání,“ píše Christianity Today. První osadníci, odcházející z Evropy měli nejen ekonomické, ale také náboženské důvody. Proto se svoboda vyznání pojí se základy americké ústavnosti. „Všem pronásledovaným americkým křesťanům“ autor připomíná, že jsou to právě Spojené státy, které jak za Obamy tak za Trumpa bez jakýchkoli pochybností jsou nejdůležitějším zastáncem svobody vyznání. Jsou to právě pronásledování křesťané v mnoha krajinách světa, kteří prosí za intervenci USA, případně se tam snaží získat povolení k pobytu.

Trochu jsem se začetl do novokalvinistických stránek. Je zde zhruba takovéto evangelium:

"Neboť tak Bůh nenáviděl hříšníky, že dal svého jediného Syna, aby každý, komu není dáno v něho uvěřit,  bezpodmínečně zahynul navěky k Boží slávě."

Zdroj: https://twitter.com/Irenaios

Znie to ako zlý vtip, ale popri očiste súdnictva, v dobe zatvárania mafiánskych špičiek do väzenia a v kontexte reštartu ekonomického systému po úspešnom zvládnutí prvého náporu koronakrízy médiami najviac otriasa plagiátorská kauza. Vrcholoví politici, počnúc predsedom parlamentu a končiac predsedom vlády, sú preukázateľne plagiátormi. Ukázalo sa, že silná vzorka lídrov tejto krajiny odovzdala pred rokmi svoje diplomové práce neetickým spôsobom. 

Pre zloprajníkov je to kauza hodná rezignácie a položenia vlády, pre iných neškodné previnenie, pri ktorom sa dá zľahka prižmúriť oči.

Minister zdravotníctva údajne zakazuje cvičiť jógu, neveriacich nazýva služobníkmi Satana a preto chce, aby kresťania prevzali všetku moc v krajine. Ktorá finančná skupina stojí za týmto mediálnym lynčom pána Krajčího?

Keď sa minulý mesiac bulvárne médiá obuli do nášho ministra zdravotníctva, myslela som si, že táto senzácia po pár dňoch prestane byť zaujímavá. Vôbec som netušila, že k tomuto mediálnemu lynču sa ešte tvrdšie pripoja progresívne denníky, ktoré vraj narozdiel od bulváru robia serióznu žurnalistiku. Neočakávala som, že také zdesenie prinesie fakt, že minister patrí k pol miliarde letničných a charizmatických kresťanov, ktorí boli naplnení Duchom Svätým a hovoria v jazykoch presne tak, ako to je opísané v Biblii a nechápem prečo má mať práve táto informácia taký kľúčový význam, aby bola na stránkach novín každý deň.

Nesledovala som to denne, ale vždy, keď som klikla na stránku slovenského progresívneho denníka SME, na titulke bol článok proti nášmu ministrovi.

Od vzniku samostatné republiky řešil slovenský parlament zákon upravující provádění interrupcí už jedenáctkrát. Navzdory skutečnosti, že počet těchto zákroků stále klesá a je na svém historickém minimu od konce padesátých let, téma jejich omezení se znovu vrací.  A co víc, díky značnému počtu křesťansky a konzervativně orientovaných zákonodárců je reálné, že zpřísnění zákona projde slovenským parlamentem. Nový ministr zdravotnictví Marek Krajčí, který o sobě tvrdí, že „reprezentuje Pána a Boží děti na Slovensku“, už využil šíření infekce covid-19, aby omezil provádění interrupcí v zemi.

Je to zvláštní paradox. Ačkoliv na Slovensku platí obdobná legislativa upravující provádění interrupcí jako v Česku, pochází ještě z dob společného státu z roku 1986 a obě země zažívají setrvalý pokles počtu těchto zákroků, v přístupu k tomuto tématu se zásadně liší. Zatímco Česko zůstává liberální a umožňuje mimo jiné provádění interrupcí bez chirurgického výkonu pomocí léků, Slovensko opět zažívá snahy o zpřísnění legislativy s cílem zásadně omezit přístup žen k těmto zákrokům. „Ochranu nenarozených dětí skrze prevenci interrupcí“ si pak nová vláda premiéra Igora Matoviče dala dokonce do svého programového prohlášení. Země, která se stejně jako Česko potýká s ekonomickými problémy v důsledku pandemie covid-19, tak opět otevírá velmi emotivní debatu o interrupcích a jejich omezení. Děje se tak navzdory skutečnosti, že v zemi počet prováděných interrupcí dlouhodobě klesá. Podle údajů Národného centra zdravotnických informácií bylo v roce 2018 provedeno 7.153 interrupcí. U žen s trvalým bydlištěm na Slovensku pak od roku 2009 došlo k poklesu počtu zákroků 1,7krát a ve srovnání s rokem 1997 je pokles dokonce 3,6 násobný. V roce 1992 bylo v zemi provedeno 41.923 interrupcí.

Je potěšitelné, že i mezi českými protestantskými církvemi roste zájem o časté slavení večeře Páně a že mnozí tvůrčím způsobem hledají, jak to uskutečnit v dnešních složitých podmínkách.

Nepopírám, že slavit liturgii „na dálku“ má smysl, zejména pro ty, kteří jinou možnost nemají (nemoc, katranténa atd.). Je však třeba dbát, aby to, co se děje, bylo skutečně liturgií (tj. „konáním všeho lidu“) a ne jen jednosměrnou komunikací. Liturgie nejenže modeluje dialog Hospodina se svým lidem, ale umožňuje vzájemné sdílení víry před boží tváří. V mnohém jsme při slavení „na dálku“ omezeni – např. společný zpěv je technicky těžko uskutečnitelný. Jsou však možné dialogy, přednášení jednotlivých přímluv, svědectví, homilie rozhovorem atd.

Večeři Páně „na dálku“ slavit nejde, stejně jako nejde „na dálku“ křtít. Proto návrh slavit večeři Páně doma, vzešlý z Církve bratrské, který většinu problémů řeší, považuji za hodný další reflexe a zkoušení. Nemyslím tím jakýsi synchronní on-line postup, kdy kazatel jakoby „předcvičuje“ jednotlivé rodiny podobně jako aerobik u televize. Myslím tím svěřit předsedání večeře Páně otcům/matkám/představitelům skupin.

Tato možnost byla bouřlivě diskutována i v římskokatolické církvi v Německu.

 Teolog Daniel Bogner již 26. března navrhl mezi řádky1 slavit eucharistii bez kněze jako možné řešení. Vzápětí jej napadl a téměř obvinil z hereze systematik Jan-Heiner Tück2, který napadl i Johanna Pocka, který se bránil3. Argumenty proti předsedání eucharistii pokřtěným, který není ordinovaný, jsou disciplinární, tedy mohou být změněny. Pokud by se taková praxe osvědčila v reformačních církvích, mohlo by to posunout i stanoviska v církvi římskokatolické.