poslal Nepřihlášený
Odluka církve od státu
Většina českých baptistů by pravděpodobně byla schopna vyjmenovat základní zásady, které definují baptistické hnutí a odlišují nás tak od ostatních křesťanských denominací. Otázkou ale zůstává, nakolik je nám zřejmá vzájemná souvislost těchto zásad. Nakolik pod jejich povrchem rozeznáváme myšlenkové proudy, ze kterých se zrodily a byly vyživovány. Značná míra nejasnosti na tomto poli se projevuje v některých rozhovorech, které jsou v současnosti v BJB vedeny. Tato skutečnost nás vede k záměru aktivněji se podílet na společné reflexi baptistické tradice.
Na těchto internetových stránkách (
http://www.topolka.estranky.cz/clanky/baptismus/ ) se pokusíme postupně přinášet poznámky a náhledy na jednotlivé baptistické zásady. Věříme, že to může být užitečný příspěvek ke kvalitnějšímu rozhovoru jednotlivců i celých sborů.
Baptistický kazatel Dr.Jindřich Procházka ve své knize Obrazy z dějin baptistů (Praha, 1939) píše:
„Všechny naše zásady plynou z jednoho zdroje: z víry, že Kristus je Pán.“ Tato věta není jenom zbožnou frází, ale směřuje ke skutečné podstatě baptistických specifik. Jednotlivé zásady baptistického hnutí vyrůstají z tohoto základního předpokladu.
Za jedny z inspirátorů světového baptismu můžeme považovat představitele anabaptistického hnutí, které se formovalo souběžně s evropskou reformací. (V našem prostředí podobné motivy nacházíme zejména u reformátora Petra Chelčického.) Podstatným momentem v tomto procesu byla disputace, kterou vedl curyšský reformátor Huldrych Zwingli se svými studenty v říjnu 1524. Sporných otázek disputace bylo více. Základní konflikt ale spočíval v uznání autority Písma a Ježíše Krista nad autoritou městské rady. Radikální studenti požadovali, aby za jedinou autoritu ve veškerém rozhodování církve byl uznán Ježíš Kristus, tak jak je dosvědčován v Písmu. Zwingli oproti tomu ponechával rozhodnutí o věroučných otázkách na městské radě. Tento zásadní spor vedl k oddělení prvních anabaptistů a předznamenal tak také naše dnešní úvahy.
Zásada odluky církve od státu vyjadřuje přesvědčení o svrchované a neomezené vládě Ježíše Krista nad církví. Oproti církvi státní či národní (tak, jak se profilovala ve většinových reformačních proudech) baptisté hájí podobu církve vyznavačské. Ta není tvořena obyvateli určitého území, ale konkrétními obrácenými jednotlivci, kteří vyjadřují svou osobní víru ve vyznavačském křtu. Právě svrchovanost Kristovy vlády v církvi má být vyjádřena také důslednou odlukou církve a světské moci. Pojem odluka přitom můžeme chápat jako komplexní vyjádření teonomnosti (podle vzoru autonomnosti) církve. Církev je závislá na Bohu, jeho vůli a milosti nejen v oblasti věroučné, ale také v oblasti konkrétního organizačního uspořádání, v oblasti etické, a samozřejmě i finanční.
Z prvotní myšlenky odluky se v průběhu doby vyprofilovalo hned několik modelů vztahu církve a státu. Radikální podobou odluky je důsledné odmítnutí jakékoli vazby na světskou moc. Církev v tomto modelu neusiluje ani o žádnou formu registrace. Rezignuje na „uznání“ ze strany státu a nese všechna omezení, která z tohoto postoje plynou.
Na druhé straně spektra je odluka kooperativní, při které se církev nezříká spolupráce se státem. V tomto modelu je obvyklé přijetí státního uznání, kooperace v oblasti diakonické činnosti, nebo například přijetí finanční pomoci, která se ovšem přímo netýká duchovní služby ve sboru (např. plat kazatele, financování misie…)
K opuštění principu odluky dochází ale tam, kde se církev ve věcech svého uspořádání přestává řídit autoritou Písma, a kde ji nahrazuje autoritou státu. Podobu baptistické církve neurčuje státní legislativa, ale Písmo. Tam, kde se tyto dva pohledy dostávají do vzájemného napětí (například pokud stát neuznává kongregační uspořádání), jsou baptisté voláni k tomu, aby aktivně hájili biblická stanoviska, a to i za cenu konfliktu se světskou mocí.
