Církevní restituce = ERC + ŘKc²

Závěrečné dějství procesu kodifikace církevních restitucí poodhalilo roušku, která dosud cudně zakrývala nahotu těla ekumenického společenství.

Toto uměle vytvořené tělo nazývané Ekumenickou radou církví je tzv. konciliární společenství, nesourodá organizace 11 církví - evangelických, evangelikálních, pravoslavné, husitské a starokatolické. Tyto církve souhlasí s věroučnou bází ERC. Pozorovateli jsou církev adventistů a Federace židovských obcí, kterým k plnému členství brání věroučné či jiné důvody.

Římskokatolická církev, ačkoliv nepovažuje protestantské církve za Kristovu církev (deklaroval to například současný papež ještě v době, kdy byl prefektem Kongregace pro nauku a víru  v deklaraci Dominus Jesus v roce 2000, kterou signoval papež Jan Pavel II) je přidruženým členem Ekumenické rady církví.  Přesto však má právo hlasování v komisích ERC. Zástupci církví s plným členstvím totiž považovali za nespravedlivé, aby byli v hlasování omezeni zástupci ŘKC jen proto, že mají členství přidružené. Přidružené členství bylo chápáno jako odůvodněné ze strany ŘKC, ale nemělo být překážkou pro plnou účast ŘKC při hlasování.

Vztah ŘKC ve smyslu římskokatolického dogmatu zůstává však vůči protestantům nesmiřitelný. Římští katolíci se nesmí účastnit tzv. památky Večeře Páně v protestantských církvích, protože tato svátost má v římskokatolickém pojetí zásadně odlišný význam a je zde nazývána „svátostí oltářní“ neboli eucharistií. Katechismus římskokatolické církve proto radí, jak získat onu „plnost“: „Věříme totiž, že jedině apoštolskému sboru, jemuž stojí v čele Petr, svěřil Pán všechno bohatství Nového zákona, aby ustavil jedno Kristovo tělo na zemi, k němuž se potřebují plně přivtělit všichni, kdo už patří nějakým způsobem k Božímu lidu.“ . Mnozí reformátoři, například Viklef, Hus nebo později Spurgeon, viděli v úřadu papeže samotného Antikrista. Přesto a nebo právě proto z iniciativy ERC a ČBK byla českým církvím nabídnuta tzv. Ekumenická charta, vycházející historicky právě z konciliárního procesu, a protestantské církve se v této chartě zavazují jít vstříc cíli, kterým je eucharistické společenství. Tento cíl představuje zásadní odchýlení od reformačního pojetí památky Večeře Páně. Právě z tohoto důvodu některé členské církve odmítly tento závazek podepsat. Bratrská jednota baptistů byla jednou z nich.

Ekumenická rada církví tak vychází  vstříc i modelům, které jsou rozvíjené zejména v rámci Světové rady církví, a které vidí budoucnost světového křesťanstva v tom, že nekatolické církve akceptují papeže jako svoji hlavu.

Z tohoto úhlu pohledu je třeba nahlížet i na politiku římskokatolické církve vzhledem k ostatním, nekatolickým církvím. Zejména k těm, které se hlásí k odkazu reformace z 16. století. V historii českého protestantismu, který je dnes podrobován revizím zejména ze strany římskokatolicky smýšlejících historiků, můžeme nalézt mnoho poučného. Jestliže římskokatolická církev prohlašuje, že je „semper idem“, tedy neměnná, můžeme očekávat, že bude i stále stejně jednat směrem do budoucnosti. To znamená, že bude usilovat o rekatolizaci protestantských církví. Vždyť ty, kdo vyznávají klasická protestantská učení, jako je výlučné postavení Písma ve formování církevní nauky a praxe nebo spasení pouhou Kristovou milostí skrze pouhou víru, římskokatolická církev jednou provždy na Tridentském koncilu v 16. století neodvolatelně proklela. Z podobného důvodu i Mistr Jan Hus zůstává nadále „odsvěceným“ heretikem, který to jen myslel dobře. K jeho rehabilitaci tudíž nemůže dojít, neboť tato rehabilitace by byla v rozporu s právem i věroukou katolické církve.

Jak to ale souvisí s církevními restitucemi? K tomu, aby mohla římskokatolická církev účelněji vystupovat vůči ČR, potřebuje "jednotu" s ostatními církvemi. K prosazení jejích cílů tak slouží i její aktivity v Ekumenické radě církví. Přes svůj antagonistický postoj vůči ostatním členům ERC si katolická církev v této organizaci získala značný, ne-li rozhodující vliv. Minimálně v otázce církevních restitucí.

Tento vliv se zřejmě projevuje především s ukázňováním těch členů ERC, kteří poruší disciplínu a opováží se zaujmout odlišné stanovisko. ERC neusiluje o to, aby její jednání byla pro veřejnost transparentní, a proto na svých internetových stránkách velmi spoře informuje především o konečných výstupech, usneseních, vyjádřeních, tiskových prohlášeních nebo akcích. Informace o pluralitě názorů jednotlivých členů ERC na církevní restituce však raději nezveřejňuje. Proto se veřejnost dozvídá o názorových rozdílech jednotlivých členů ERC a o jejich ukázňování jen útržkovitě, z  neprvoplánově zveřejněných informací členů ERC v jiných médiích.

Prvním, a můžeme říci i exemplárním případem neposlušné ovečky v ERC byla Apoštolská církev. Když koncem roku 2000 poprvé vykrystalizoval návrh, že bude vytvořen společný fond zejména z majetku, nárokovaném římskokatolickou církví (včetně různých právnických osob římskokatolické církve), a ze kterého by byly financovány i ostatní církve, velmi aktivně ve prospěch tohoto návrhu vystupoval tehdejší předseda ERC, synodní senior CČE Pavel Smetana. Tento návrh opět potřeboval souhlas ostatních členských církví. Jasně však proti němu vystoupil biskup Apoštolské církve Rudolf Bubik a k němu se přidali představitelé dalších církví, jmenovitě husitů, pravoslavných a starokatolíků, což činilo zhruba 40 % členské základny účastnických církví. Návrh tak nenašel podporu a Pavel Smetana na protest odstoupil z funkce. AC pak na půdě ERC opakovaně vystupovala proti novelizaci církevního zákona. V politice Pavla Smetany pokračovali v ERC představitelé Církve bratrské, zejména pak její tajemník Karel Fojtík, který je rovněž duchovním otcem současného zákona o církevních restitucích. V té době v ERC převládal étos, že je třeba pomoci vydobýt římskokatolické církvi její majetek zpět a věřilo se, že majetkové a právní zajištění římskokatolické církve bude zárukou i pro ostatní církve. Zdálo se, že představitelé ERC jsou výkonnou mocí ČBK. Kritizovali vládní liknavost v otázce restitucí, ale stále zde neexistovala jednota. Apoštolská církev se v podstatě jako jediná od tohoto postoje veřejně distancovala. V průběhu dalších let však byla tato církev ukázněna natolik, že se nakonec zařadila do houfu poslušných oveček ERC. Je zvláštní, že takový kritik restitucí, jako byla AC, dnes dominuje i mezi „vítězi“ na žebříčku příjemců církevních restitucí. Za odměnu získala finanční náhradu ve výši 1, 056 miliardy, která je zhruba dvojnásobná, než s jakou se původně počítalo.

Druhým neposlušným jehňátkem je Bratrská jednota baptistů. Tato malá církev si dovolila trvat na svých principech a po schválení zákona o církevních restitucích na svém lednovém Sjezdu delegátů finanční náhradu odmítla. Opět se od ERC veřejnost nic nedozvěděla. Až 20. února 2013, dva dny před podpisem smluv mezi státem a církvemi a až když začala média o odřeknutí BJB informovat, poskytl předseda ERC Joel Ruml rozhovor deníku.cz, kde na dotaz redaktora ohledně BJB odpověděl.:

"Je škoda, že to řekli až teď, ale druhá věc je, že baptisté mají ještě devět měsíců, takže se může stát leccos."

Těžko lze předsedu ERC podezírat z toho, že by nevěděl, jaké jsou rozhodovací mechanismy v BJB a tedy že nevěděl dříve o možnosti odmítnutí restitucí ze strany BJB. Spíše za tím může být lítost, že BJB mohla dostat podobně jako AC dvojnásobek finanční náhrady, kdyby ERC s ŘKC vyhodnotily toto riziko včas a správně ještě před dokončením legislativního procesu. Asi v té době příliš věřili tandemu Titěra-Donát z tehdejšího VV BJB, kteří bez kompetencí a dílem i bez vědomí baptistických sborů o restitucích v ERC vyjednávali. Podcenily skutečnost, že tento tandem nemá tak velké pravomoce, jak jim zřejmě namlouval.

Bez zajímavosti ani nejsou temná slova na konci odpovědi Joele Rumla deníku.cz: "..baptisté mají ještě devět měsíců, takže se může stát leccos."  Tlak na změnu rozhodnutí Sjezdu delegátů BJB odmítnout finanční náhradu tedy nebyl pouze ze strany Ministerstva kultury ale i ze strany ERC.

Nakonec poměrně nejotevřeněji to říká předseda VV BJB M. Kern v rozhovoru pro deník Právo z 23.2.2013: "V průběhu jednání byla tendence, abychom nic neříkali, aby naše vystoupení neohrozilo zákon jako takový. Proto jsme až do schválení drželi jednotu a poté jsme se už necítili být zajatci ostatních a měli jsme už svobodu k rozhodnutí. Ale s výtkami jsme se nesetkali." ERC a ŘKC mají zřejmě účinnější nástroje, které jsou než lepší výtky, aby se svobodná církev mohla cítit v ERC jako zajatec a nemohla jednat svobodně.

Stejně pozoruhodně působí i skutečnost, že se nenašla ani jedna církev z těch, které smlouvy podepsaly, která by svobodně odmítla dát všanc svůj morální kredit a která by odmítla podepsat smlouvu před rozhodnutím Ústavního soudu, ačkoliv k tomu byly tyto církve veřejností  i sekretářem Ústavního soudu Tomášem Langáškem vyzývány. Všechny tyto církve šly beze studu nebo uzardění v jednom houfu poslušně tyto smlouvy podepsat.

Pak ani už nepřekvapuje, že žádná z nich nenašla odvahu, aby po podpisu pohlédla společnosti do očí na tiskové konferenci. Raději zbaběle, možná i pod tíhou špatného svědomí, ujeli před novináři do svých úřadů. Kruh se uzavřel a falešné kamarádství tohoto pozoruhodného, rozporuplného a nesourodého společenství vydalo své ovoce.