Zdanění církevních restitucí se ruší. Rozhodl o tom v úterý senát Ústavního soudu (ÚS) se soudcem zpravodajem Jaromírem Jirsou. Podle zákona s účinností od začátku ledna 2020 měly z finančních náhrad církve platit devatenáctiprocentní daň.

Podle soudu bylo porušeno legitimní očekávání církví, které v souvislosti s restitucemi měly. Snížení restituční náhrady bylo podle ÚS nelegitimní

Podle ÚS se stát prohlásil za dlužníka a jako takový nemohl následně měnit pravidla. Schválením zákona se stát rovněž dopustil retroaktivity, která je v tomto případě nelegitimní.

Ač nerad, musím na začátek zopakovat, že jsem už počátkem devadesátých let vyzýval všechny církve, aby o restituce neusilovaly, a že Církev Křesťanská společenství, jejímž jsem členem a v jistém smyslu slova zakladatelem, nikdy o finanční podporu od státu neusilovala, a to z principu. Musím to uvést, aby bylo naprosto jasné, že si nepřihřívám nějakou vlastní polívčičku.

Kromě toho jsem přesvědčen, že síla kterékoli církve či náboženské společnosti je dána v první řadě tím, kolik podpory, v tomto případě podpory finanční, se jí dostává od jejích členů. Tato síla tedy není dána tím, co daná církev zdědila po předcích, ani tím, kolik má lesů a polností, ani tím, jak dobře či špatně podniká. Ostatně soudím, že je mnohem lepší, když církev nepodniká vůbec, ale když podnikají její jednotliví členové, kteří ji pak ze svého zisku podporují. Jinak řečeno, když je hospodaření církve zcela odděleno od hospodaření různých firem.

Jsou snahy o korigování zákona o majetkovém vyrovnání státu a církví reálnými snahami o reálné nastolení spravedlnosti, nebo jen populistické triky stran rodící se vládní koalice?

Pravicové vlády vedené Mirkem Topolánkem a Petrem Nečasem zajistily církvím, tedy svému předpokládanému voličstvu, fyzické vracení majetku (pozemků, budov, uměleckých předmětů), na který se nedostalo při restitucích církevního majetku v letech 1990 a 1991. Rozhodující je datum 25. února 1948. I když k záboru došlo v rámci demokraticky odhlasované pozemkové reformy z roku 1919 (a jejích novelizací před rokem 1948), dostávají náboženské právní subjekty tento movitý i nemovitý majetek jako údajné vyrovnání. 

Děje se to snad i s ohledem na to, že původně měly dostat za zabraný majetek náhradu, a od komunistického převratu roku 1948 se již náhrady nevyplácely. Režim to tehdy odůvodňoval tím, že náhradu poskytuje pokrýváním provozních a investičních nákladů církví a platů (takzvaných požitků) duchovních se státním souhlasem. 

Ani náhodou mne nedonutí nikdo k tomu, abych mluvil či psal o církevních restitucích. To, co se dalo do pohybu vyjednáváním státu a církví prvním pokusem (2008) a druhým, který byl za cenu téměř necudných politických obchodů dotažen do konce (2012), to nebyly a nejsou žádné restituce. Šlo o nápravu některých majetkových křivd, fakticky o dohodu s největší římskokatolickou církví, že když se vyrovnají některé položky, zapomene se na ty rozkradené. Stát totiž rozmrhal mnohé, prodal dalším osobám a rozdělil protiprávně (i když nad majetkem od devadesátých let visel blokační paragraf). Kradlo se jako všude. Majetek také řádně nespravoval, a tak dále. Takže nelze srovnávat restituční peníze na zemědělské půdě, která se vracela soukromníkům, a církevní majetek, kde hrálo roli více věcí. 

Skutečně, nebyla to žádná restituce. Nemá se to říkat a neměli by to užívat ani církevníci sami. A to, žel, dělají. Vlastně to byl obchod se všemi církvemi, kterým se z katolických peněz daly (se souhlasem katolíků) díly tak, aby všechny zachovaly svůj provoz a odváděly společnosti to, co potřebuje. Byl to velký obchod, ve kterém se myslelo i na charitu a rozvoj služeb, které církev dovede dělat mnohokrát levněji než stát. Bylo to také nakročení do Evropy, protože ta si pečlivě všímala, jak se vyrovná stát s kulturou, ke které se hlásí. A nakonec je třeba říct, že pro stát to nebyl vůbec špatný obchod. Už tím, že zná datum, kdy se ze státních účtů platby zastaví.

"Říká se, že z vysokoškoláků mají nejnižší plat učitelé, ale to není pravda. Nejnižší mají kněží," popisuje katolický farář z Lesné Pavel Hověz.

Má vysokoškolské vzdělání a za sebou desítky let služby. Na účtě mu však každý měsíc přistane kolem 15 tisíc korun čistého. "Říká se, že z vysokoškoláků mají nejnižší plat učitelé, ale to není pravda. Nejnižší mají kněží," říká katolický farář z brněnské Lesné Pavel Hověz.

Znatelný nárůst výdělku v poslední dekádě nezaznamenal. A podobně zamrzlé příjmy mají i jeho kolegové po celé republice. Nejprve byla důvodem ekonomická krize. Nyní, po restitucích, se římskokatolická církev osamostatňuje od státu a zatím nedokáže kněžím výrazněji přidat.

Mikuláš Ferenčík (Piráti):

Vážení kolegové, tahle otázka má celou řadu aspektů. Bohužel se nám ta debata trochu zplošťuje na to, kdo je pro restituce a kdo je proti restitucím. Myslím si, že to je složitější. Hovořím zde za sebe, ale myslím, že shrnuji i postoj celé řady svých kolegů z klubu Pirátů.

První věc je samozřejmě výše náhrady, kterou církve dostaly, a pokud by např. Ústavní soud dospěl k tomu, že byla nepřiměřená, tak to zdanění může obstát u Ústavního soudu. Ostatně stávající předseda Ústavního soudu dával k tomu posuzování církevních restitucí disentní stanovisko a navrhoval zrušení toho zákona, takže si nejsem jistý, že ta otázka je tak černobílá v té věci ústavnosti.

Druhá věc je zde již zmíněné držhubné menším církvím, které skutečně dostaly jakoby na úkor církve katolické, aby to nezablokovaly. Takže tato otázka je také relevantní a je to prostě fakt, že v rámci toho konsenzu a té dohody dostaly církve, které na to principiálně asi nemusely mít nárok, víc peněz, než odpovídalo historii, právě proto, aby byly přístupné kompromisu s katolickou církví.

V druhé prezidentské debatě byla opět otevřena otázka restitucí církevního majetku. Nešlo o jejich zrušení – to by už nyní nebylo prakticky možné, ale o jejich dodatečné zdanění. Jelikož církve u nás nejsou populární, oba přední populární politici, tedy prezident Miloš Zeman a premiér Andrej Babiš, jsou pro dodatečné zdanění restitucí. Nemyslím si, že je to dobrý nápad, a zdůvodním, proč.

Omlouvám se pravidelným čtenářům mých článků za to, že po sté zopakuji, že počátkem devadesátých let, kdy se o restitucích církevního majetku začalo mluvit, jsem navrhoval, aby se jich církve zřekly. Tušil jsem, že restituce budou klackem, které se obrátí proti nim. A byl jsem přesvědčen – a jsem přesvědčen dodnes, že církev má tolik duchovní moci, kolik dokáže vybrat právě teď, v tomto roce. Restituovaný majetek jí na duchovní moci nijak nepřidá. Jinak řečeno, restituce neučiní církev duchovně silnější, právě naopak. Ostatně, už se stalo.

Letošní volby vyhrál protest. Hněv. Nehlasovalo se pro někoho, ale proti něčemu, přičemž to "něco" bylo tak fádně formulováno, že se za tím může skrývat cokoliv. Vyhrál morální úpadek země. Do čela státu byl vybrán muž, který sám z pozice oligarchy pomáhal vybudovat systém, proti kterému tak halasně brojí, ba dokonce z tohoto systému pohádkově zbohatnul. Muž, který má problémy s vlastní minulostí, který velice snadno podléhá pokušení moci. Na summitech EU nás má reprezentovat obviněný ze zpronevěry EU peněz. Voličům to nevadilo. Voličům nevadilo ani zneužívání médií, ani vyhýbání se placení daní ve velkém, ani zneužívání finanční správy v boji proti nepohodlným konkurentům.

Co k tomu vedlo? Osobně si myslím, že jedním ze startovacích momentů tohoto procesu bylo přijetí církevních restitucí (dále jen CR) proti vůli většiny obyvatel v roce 2013. Neříkám, že církevní restituce jsou jediným zdrojem naší dnešní situace. Přijetím peněz z CR církve rezignovaly na úkol být Morálním majákem, svědomím  společnosti. Do zpráv se církve dostávali pouze s požadavkem na vrácení toho či onoho movitého či nemovitého majetku, při čemž nereprezentovaly Krista a Jeho Evangelium, ale falešnou zvěst "co bylo ukradeno, musí být vráceno", zvěst, která nikoho nespasí, která pouze vyživuje pocit vlastní svatosti a bezúhonnosti a sebejistotu před Posledním soudem. Protože kdyby Bůh křesťanům řekl onu památnou větu, že co bylo ukradeno, musí být vráceno, tak křesťané by prostě nemohli být spaseni. Církev prezentovala "evangelium" neodpuštění, evangelium hájící vlastní zájmy, evangelium stojící na pocitu sebespravedlnosti a z toho vyplývajících právních nárocích.

Českobratrská církev evangelická podala k Okresnímu soudu v Třebíči žalobu o určení vlastnictví u téměř 70 hektarů pozemků a osm staveb. Většina nyní patří obci Myslibořice. Evangelíci se majetku domáhají už od prosince 2013. Krajský pozemkový úřad jim však nedal za pravdu a nic z požadovaného zatím nevydal.

Nárok, který evangelíci uplatňují, se týká celkem 67 pozemků a několika staveb, které na nich v současné době stojí. Jsou to například kabiny myslibořických fotbalistů, budova místní základní a mateřské školy, dvou bytových domů, nákupního střediska či dokonce čistírny odpadních vod.

Bohatství církve se počítá na duše. Tuto idealistickou myšlenku šíří duchovenstvo. Bude však platit i po restitucích? Neupadnou duchovní v pokušení a nezačnou bohatství přepočítávat na hodnotu akcií, cenu nemovitostí a hektary půdy?

Chudá církev pro chudé. Že jste to už někde slyšeli? Tuto tezi hlásá Boží náměstek na zemi – papež František. Argentinský prelát si dal jméno, kterým se přihlásil k odkazu misionáře Františka z Assisi – ten rozdal veškerý majetek chudým a vydal se mezi lid hlásat evangelium.

Současní šiřitelé Božího slova jsou ale většinou pragmatičtí. Římskokatolická církev v Česku, stejně jako Vatikán, majetek nerozdává. Naopak ho získává a bohatne. Jmění jí přitom padá ze státního nebe.

Milé sestry a bratři, připadl dnes na mne úkol zasadit téma majetkového narovnání státu s církvemi do širších teologických a historických souvislostí. Předem podotýkám, že to, co bude následovat, rozhodně není možné chápat jako vyčerpávající analýzu tohoto tématu. To ostatně ani rozsah mého příspěvku neumožňuje.

Místo toho bych se v tuto chvíli raději pokusil o kritický průzkum specifické teologie, která je obsažena v samotné formulaci zákona, o kterém dnes mluvíme. Státní zákony obvykle žádnou zřetelnou teologickou stopu nenesou. To jaksi není v jejich „popisu práce“. Teologie do státní legislativy – tedy alespoň v sekulárním státě – bezprostředně nepatří. V tomto případě je to ovšem jinak. Text zákona o majetkovém narovnání v sobě totiž obsahuje určitou (a to dost konkrétní a profilovanou) teologickou orientaci.

Eparchiální rada Olomoucko-brněnské eparchie Pravoslavné církve v českých zemích byla informována o situaci s vyplacením finančních prostředků náhrad (tj. restitučních peněz), které byly ve výši pro celou Pravoslavnou církev v českých zemích zaslány ze strany Ministerstva kultury neoprávněně na účet Pražské pravoslavné eparchie. Tato odmítá příslušný podíl Olomoucko-brněnské eparchie i přes urgence zaslat. Pražská pravoslavná eparchie účelově podmiňuje zaslání finančních prostředků náležících Olomoucko-brněnské eparchie souhlasem posvátného Synodu, který však v této záležitosti není jakkoli příslušný.

Dle zjištěných informací se někteří lidé v Pražské pravoslavné eparchii snaží pomocí právních obstrukcí oddálit ustanovení opatrovníka Pravoslavné církve (kterého již určilo Ministerstvo kultury). Činí to zjevně za tím účelem, aby došlo k vyplacení provozního příspěvku na mzdy duchovních naší eparchie (dle zákona splatného nejpozději k 31.1.2015) na účet Pražské pravoslavné eparchie (v takovém případě by mohly být podobně jako v případě restitucí neoprávněně zadrženy).

Podle zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi (428/2012 Sb.) náleží registrované církvi – právnické osobě „Pravoslavné církvi v českých zemích“ ročně 2 částky:

1) dle §15 zákona tzv. „finanční náhrada“ (jedná se o donekonečna omílané „restituce“), v celkové výši 1 146 511 242 Kč, kterou stát vyplácí ve 30 ročních splátkách, ovšem navýšených o míru inflace; tato částka se dle zákona vyplácí nejpozději do 31.12. příslušného roku (tj. částka za rok 2014 vy vyplácí do 31.12.2014)

2) dle §17 zákona tzv. „příspěvek na podporu činnosti dotčených církví“ (jedná se o pozůstatek starých známých „platů“), který je v prvních třech letech od přijetí zákona identický obnosu, který stát vyplatil Pravoslavné církvi v českých zemích v roce 2011, od čtvrtého roku se ročně bude snižovat o 5 procent. Tento příspěvek se vyplácí po dobu 17 let; tento příspěvek se dle zákona vyplácí do 31.1. příslušného roku (tj. za rok 2015 do 31.1.2015).

V současné době jsou částky 1) a 2) téměř identické (každá je okolo 38.000.000 Kč).

Řád maltézských rytířů chce v rámci církevních restitucí získat i pozemky, na kterých stojí většina pražské Březiněvsi. Protože nyní patří hlavnímu městu, které restituovaný majetek vydávat nemůže, podali rytíři žalobu a chtějí docílit toho, aby majetek přešel z Prahy na stát. To by cestu k jeho vydání otevřelo. Vedle toho si nadále nárokují i víc než sto hektarů okolní půdy.

Kvůli velkému počtu kostelů a jen omezenému množství peněz na jejich údržbu přistoupilo Královéhradecké biskupství k tomu, že kostely rozdělí do tří kategorií podle toho, jakou prioritu pro církev mají. Ty ve třetí kategorii budou na odpis, část jich bude nabídnuto jinému majiteli. Lidé z biskupství zdůrazňují, že nejraději by byli, kdyby se s opravami dostalo na všechny stavby. Ovšem musejí vycházet z reálných možností.

Ministerstvo kultury pozastavilo pravoslavné církvi vyplácení restitučních náhrad. Důvodem jsou spory uvnitř církve, píší dnešní Lidové noviny (LN). Asi 40 milionů korun, které má církev z restitucí v lednu získat, by proto mohlo skončit v soudní či notářské úschově. "Udělal jsem, co bylo nutné, abych předešel riziku zneužití peněz," řekl LN ministr Daniel Herman (KDU-ČSL).

Podle deníku je vyplácení pozastaveno do doby, než se spory v pravoslavné církvi vyřeší. Pravoslavní mají díky restitucím získat během příštích 30 let více než 1,1 miliardy korun.

Církvím se podle zákona 428 / 2012 o tzv. majetkovém vyrovnání vrací majetek u kterého prokáží, že ho vlastnily k 25. únoru 1948 a který jim byl zabrán nejen podle zákonů komunistického režimu, ale i podle dřívějších zákonů demokratického státu. Stát samozřejmě vrací ten majetek, který sám vlastní.

Majetek, který je v rukou jiných vlastníků, mj. i krajů nebo obcí, se církvím kompenzuje pevně stanovenými finančními náhradami, které se postupně církvím poskytují, a to, aby absurdita byla dovršena, i církvím, které k danému datu nic nevlastnily, nebo dokonce neexistovaly.

V současnosti se ukázalo, že římská církev nárokuje část majetku dvakrát. Jednou v podobě finančních "náhrad" a podruhé fyzicky. Hodlá se totiž jinými cestami, zřejmě soudně, domáhat svého údajného dřívějšího majetku, který vlastní kraje.

Lidé dosazení Moskvou ovládli českou pravoslavnou církev a mohou využívat peníze z restitucí pro své zájmy. To tvrdí zástupci českých pravoslavných, kteří o zásah požádali ministra kultury. „V této církvi je řada problémů a přibližujeme se k nějakému rozhodnutí,“ řekl ministr kultury Daniel Herman. Zároveň však připustil, že stát zřejmě nemá dostatečné páky, aby zabránil rizikovým scénářům.

Igor Slaninka se letos v létě od svých nadřízených z Prahy dozvěděl, že coby pravoslavný kněz ve své farnosti v Mostě končí. Kromě toho přišel o možnost dále ovlivňovat, co se bude dít s velkou vilou, vinicemi a dalšími pozemky, které patří  církevní obci v tomto severočeském městě.

Na tom by nebylo nic mimořádného, kdyby nemovitosti mostecké církevní obce, které patří u pravoslavných k těm nejlukrativnějším, a další církevní majetky v republice nyní podle kritiků neovládli lidé, jež v Česku dosadila Moskva. Česká pravoslavná církev se totiž personálně propojila s takzvaným podvorje, což je zastupitelská organizace ruské pravoslavné církve v České republice a do svého vedení jmenovala funkcionáře, kteří vyhovují ruským zájmům. Na tento vývoj dopisem českému ministrovi kultury upozornil letos v dubnu dokonce patriarcha z Konstantinopole Bartoloměj, který je považován za světovou hlavu pravoslavné církve.

Samozřejmě mě potěšilo rozhodnutí Bratrské jednoty baptistů odmítnout těch 228 milionů, které měli dostat v rámci Zákona o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi.

Potěšilo mě to, ať už jde skutečně o výsledek dlouhodobé většinové shody v BJB, nebo o náhlé vystřízlivění. Když jsem četl diskusi pod článkem o této záležitosti, docela mne pobavil rozhořčený příspěvek Petra Červenky (jenž v následné diskusi neopomněl zdůraznit, že není katolík): „Pěkný, líbivý populistický tah vůči veřejnosti, ale také pořádný podraz na ostatní církve, zvláště katolickou, která se zřekla poměrně velké části peněz ve prospěch „konkurentů“; opravdu krásný příklad křesťanské etiky.“

Je sice pravda, že je na místě následná otázka pana Červenky, proč tedy vůbec BJB do celé záležitosti vstupovala, nicméně na ni lze odpovědět tak, že pokud baptisté nebyli spokojeni s výsledkem tohoto letitého handrkování se a většinově se shodli na tom, že ty peníze odmítnou, nedopustili se z mého pohledu ničeho nemorálního, i když to jiné církve jako podraz chápat samozřejmě mohou. Lepší by ale bylo, kdyby se církve raději zamyslely, do jaké pasti se právě chystají upadnout – a to jak z duchovního, tak i ze strategického hlediska.

Církve, kterým byly vyplaceny náhrady za nevydaný majetek v restitucích, zřejmě budou muset ze zákona zveřejňovat zprávy o svém hospodaření. Senát dnes tento návrh ČSSD na doplnění zákona o církvích podpořil. Předloha vychází z dohody, k níž letos na jaře dospěli zástupci církví, ČSSD a hnutí ANO v rámci jednání jejich expertní skupiny. Církve ale mají k předloze své připomínky. Před dalším projednáváním normu posoudí senátní výbory.

Církve, jimž byly vyplaceny náhrady za nevydaný majetek v restitucích, mají ze zákona zveřejňovat zprávy o svém hospodaření. Navrhla to ČSSD v Senátu jako doplnění zákona o církvích, nikoli o církevních restitucích. Vycházela z dohody, k níž letos na jaře dospěli zástupci církví, ČSSD a hnutí ANO v rámci jednání expertní skupiny. Zástupci církví tehdy uvedli, že souhlasí se zveřejňováním hospodaření církví. Jednání expertů o úpravách restitucí ale skončila bez dohody. Podle generálního sekretáře České biskupské konference Tomáše Holuba církev k návrhu sepíše své připomínky. Se zveřejňováním církev prý souhlasí, ale znění návrhu označil za "paskvil".

Jakékoli koncepce vycházející ze starého pojetí majetkové renty jsou předem odsouzeny k fatálnímu krachu. Je třeba dynamizovat struktury církve [v celém článku se míní římsko-katolická církev] a investovat do lidí – ale jsme na to připraveni? O hřivnách umí kde kdo zaníceně kázat, ale jediné, co si většina z nás přeje, je to, aby nám přišel každý měsíc do banky pravidelný plat a nikdo nás s hřivnami nepokoušel.

To, co stát udělal (kombinace převodu části finančních prostředků a části nemovitého majetku), přišlo pozdě a v nejhloupější dobu, je to v podstatě pomsta – a zároveň příležitost. Církev je teď v situaci, kdy končí bezčasí, ve kterém bylo možné leccos, např. platit pastorační asistenty ze státního rozpočtu, končí bezčasí, kdy peněz bylo sice „málo“, ale byly jisté. V církvi u nás končí socialismus až nyní: a bude to bolet.

Restituční církvíe a náboženské společnosti již obdržely první dvoumiliardová splátka z finanční náhrady za tzv. nevydaný majetek. K tomu dorazila i každoroční 1,5 miliardová dotace na platy duchovních. Duchovní se však zvýšení platů nedočkají. Přitom jsou mzdy farářů, kazatelů a dalších duchovních dlouhodobě hluboko pod celorepublikovým průměrem. V roce 2012 činil státní příspěvek na jeden plat duchovního 16 tisíc hrubého, průměrná mzda v ČR přitom nyní činí téměř 25 tisíc korun.

Deník Právo zjišťoval mezi církevními subjekty, jak s restituční splátkou naložily. Největší díl církve nalily do finančních fondů, část nasměrovaly do opravy budov a památek, něco poslaly do školství a na charitu. A na platy duchovních? Prý nezůstalo nic. Církevní představitelé se shodují, že peníze z finanční náhrady musí ukládat na horší časy, aby měli na život svých organizací, až penězovod od státu za třicet let vyschne.

V pravoslavné církvi se po odstoupení vladyky Kryštofa rozhořel boj o kontrolu nad více než jednou miliardou korun z církevních restitucí. Prvních 38 milionů už doputovalo na účet církve, která pod novým vedením zamýšlí poskytnout půjčku ve výši 24 milionů korun za účelem splátky úvěru na rekonstrukci hotelu v Praze, jenž církev pronajímá soukromému provozovateli. Okolnosti půjčky proto vzbuzují pochybnosti o tom, nejde-li o vyvádění peněz mimo církev.

Každý zákon má nějaké nadprávní pozadí, do formulací jednotlivých paragrafů se promítá i obraz světa, který je zákonodárci vlastní. V případě zákona č. 428/2012 Sb. „O majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi“, jehož záměrem je hlavně „zmírnění některých majetkových křivd“ spáchaných v minulosti, se legislativci nutně museli opírat také o určitý výklad českých dějin a hodnocení jejich postav. Jeden z poslanců, kteří pomohli tento zákon Poslaneckou sněmovnou protlačit, vyjádřil svůj pohled takto:

„Vidím v našich dějinách tři zemské škůdce. Za prvé Josef II. – sáhl na soukromý, konkrétně církevní majetek; za druhé Tomáš Garrigue Masaryk – zradil císaře pána a sáhl na soukromý majetek prostřednictvím pozemkové reformy a za třetí Edvard Beneš. Byl to zbabělý a mstivý ctižádostivec, který zradil všechno a všechny…“ (PhDr. D. Korte v Parlamentních listech z 16. 3. 2012).

Nejen toto poslancovo uřeknutí, ale i některé pasáže zákona („práva a povinnosti zakladatele Náboženské matice vykonává ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona Církev římskokatolická“) napovídají, že zákonodárce nechtěl toliko „zmírnit majetkové křivdy“ spáchané za nadvlády komunistů, nýbrž takříkajíc napravit české dějiny, které se podle jeho přesvědčení už dávno před rokem 1948 nesly neblahým směrem.

Zástupci církví navrhli ukončit činnost expertní komise, která se měla zabývat případnou změnou církevních restitucí. Církve totiž nepřistoupily na žádné z výhrad, které k zákonu měly ČSSD i ANO. Přesto církve vyzvaly vládu, aby s nimi zahájila oficiální jednání o modelu další vzájemné spolupráce mezi státem a církvemi. Jak tento fakt chápete?

Ten model spolupráce může vyústit až v konkordát. Slovensko už smlouvu se Svatou stolicí podepsalo v roce 2000 poté, když ji schválila i Národní rada SR. V roce 2003 Slovensko ratifikovalo i doplňkovou smlouvu o katolické výchově a vzdělávání, která už nepodléhala schválení parlamentem. Školství na Slovensku je tedy pod přímým vlivem katolické církve, ačkoliv finance poskytuje téměř výhradně stát. Na všech státních základních a středních školách je povinně volitelným předmětem katolické náboženství a náboženská výchova podle osnov, které schvaluje Konference biskupů Slovenska a vyučující musí mít církevní pověření. Nejvyšší soud SR sice konstatoval, že tato smlouva zemi zavazuje k podřízenosti Vatikánu v oblasti výchovy a vzdělání a nadřazuje církevní právo nad právo suverénního státu, nicméně tyto připomínky nebyly akceptovány. Smlouva byla ratifikována a je jednostranně nevypověditelná. Znamená ústup od občanských principů a koliduje s ústavou.

U nás navrhoval smlouvu s Vatikánem někdejší ministr zahraničí Cyril Svoboda, ale sněmovnou to neprošlo. Nicméně zákon o tzv. církevních restitucích ten konkordát téměř nahrazuje, protože je logické, že kdo má velké majetky, má i moc. Myslím, že T. G. Masaryk by žasl nad tímto vývojem.

Článek Jana Kozlíka pro Křesťanskou revue o církevních restitucích (září 2013)

Zdá se, že je dobojováno. Ústavní soud dne 29. května 2013 tím, že zamítl (resp. odmítl) návrhy stěžovatelů, neshledal (i když nikoli jednomyslně), že by zákon č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi byl v rozporu s ústavou České republiky. Nic víc nález Ústavního soudu neříká. Neříká, že zákon je jasný, kvalitní, rozumný či dokonce spravedlivý.

Jako vítězství své (a tudíž spravedlnosti!) to oslavily strany bývalé vládní koalice. Jelikož mě ale (zejména tato koalice) odnaučila věřit slovům politiků, musím se ptát: jaký eminentní zájem na tomto vítězství mohli mít politikové „kalouskovského“ typu? Určitě nejde o větší slávu Boží. Vychází mi jediné: jde o grandiosní privatizační projekt. Noví majitelé pozemků, lesů a nemovitostí, „nové“ miliardy korun v oběhu a k tomu nové smlouvy, poradenské služby, správcovské a investiční společnosti, pojišťovnictví nevyjímaje. Jisté oživení trhu (byznys) lze tedy očekávat. Ostatně - jinak už není co privatizovat.

Materiál „Výhrady k zákonu č. 428/2012 Sb. o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi“ (dále jen „materiál ČSSD/ANO“ nebo „výhrady“) obsahuje celkem 27 výhrad a připomínek k zákonu č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi (dále jen „ZMV“), rozdělených do 4 skupin.

Hlavní slabiny materiálu ČSSD/ANO lze shrnout následujícím způsobem:

(i) vychází ze zásadního nepochopení restituční metody podle ZMV,

(ii) obsahuje ideologickou argumentaci, odborně mnohokrát vyvrácenou, naposledy například nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 10/13,

(iii) uměle srovnává izolované instituty ZMV s některými účelově a izolovaně vybranými právními instituty starších restitučních předpisů; naopak zcela opomíjí ty ukazatele, ve kterých jsou církve podstatně znevýhodněny oproti jiným restitučním předpisům,

(iv) obsahuje řadu věcných i právních chyb a tendenčních a nekorektních interpretací