poslal Nepřihlášený Milí bratři,
ke svému příspěvku bych chtěl dodat, že jako církev stojíme opravdu před
zásadní otázkou. Stojíme totiž před potřebou odpovědět, jestli jsme
ochotni akceptovat teologickou pluralitu, jestli ji opravdu vidíme jako
biblickou tedy hluboce zakořeněnou v biblickém poselství, nebo tuto
pluralitu budeme nadále považovat za projev „svévolného volnomyšlenkářského
ducha“ několika intelektuálů, kteří se tzv. odmítají „pokořit před autoritou
Božího Slova“.
Myslím, že v této otázce, kterou si musíme položit nejprve
sami ve svém společném církevní soužití, je také část odpovědi na otázku
křesťanské ekumeny. V blízké
budoucnosti se budeme muset rozhodnout, zda se budeme neustále hnát za dle mého
názoru iluzí „jedné interpretace pravdy“, nebo budeme spíše hledat modus vivendi.
Osobně si myslím, že jako církev stojíme především před výzvou, aplikovat biblickou
lásku do velmi konkrétní podoby našeho církevního společenství jakým je naše
BJB. Milovat ty, kteří jsou nám blízcí svým myšlením, kteří říkají stejné
věci mi připadá pramálo biblické. Naučit
se milovat ty jiné, ty kterým nerozumím,
ty, kteří se dívají naprosto jinak na biblické poselství než já je
výzvou.
Nejsem proti často navrhovaným setkáním, kde bychom si mohli vyjasnit
naše postoje. Taková setkání ovšem nemají valného smyslu, jestliže se nenaučíme
skutečnému dialogu. Dialog pro mne ovšem není učitelským postojem jednoho ke
druhému, není ani množinou samostatných monologů, kdy jde o to, aby si každý
řekl to svoje a pokud možno tak, aby přesvědčil ostatní na svojí stranu. Tento
komunikační nešvar ostatně selhává na plné čáře na misijním poli v kontaktu s nevěřícími
nebo stoupenci jiných náboženských systémů, snad bychom se tak mohli konečně
poučit.
Jenom skutečný dialog nám může pomoci pochopit, že interpretační pokusy
Božího zjevení mohou být četné. Samotná historie nám to přece nad veškerou
pochybnost ukazuje. Nikdy jsem neměl problém s tím, kdo věří
v absolutní neomylnost Písma i když sám v těchto termínech o Bibli
neuvažuji. Kdykoliv mám možnost o tom rozmlouvat s třetí stranou tak i
tento pohled který osobně nesdílím beru v potaz. Mám za to, že tento
způsob dokresluje lidský zápas za poznání konečné pravdy. Nepřipadá mi jako šťastné
a vůbec možné nutit mě, či kohokoliv jiného věřit stejným způsobem.
Jak správně
poukazuje sbor Praha 4, není to ani baptistické i kdyby to bylo maskováno za
sebebibličtější motivy a verše. Toto jsou přece nešvary, které zažehly mnohé neuhasitelné
ohně a vehnaly mnohé naše bratry do pocitu exkluzivního poznání. Přiznejme si
bratři svobodně, že tu máme spory, měli je také v NZ, tyto spory ovšem
nevyřešíme „jednou pravdou“ aniž bychom přitom druhého mentálně neznásilnili. A
tu je dle mého názoru zakopaný pes nejenom v našem vztahu uvnitř BJB, ale
také v našem vztahu k ekumeně.
Z praktického hlediska jsem stejně jako sbor Praha 3
proto, aby teologická komise, je-li to v jejich současných silách, udělala
podrobnější studii na téma ekumeny. Já
osobně bych toužil zvlášť po tom, aby
teologická komise fundovaně prokázala, zda mají naší fundamentálně ladění
bratři pravdu, jestliže obviňují římské katolíky že nežijí z Kristové
milosti a tím že přijímají jiné evangelium. Tato obvinění přece stojí za to,
abychom se nad nimi pozastavili. Mýlí–li se naší bratři v otázce katolické,
potom by měli za svoje učení nést nějakou odpovědnost, nikoliv však za omyl,
ale za jistotné tvrzení, kterým se v poslední době profilují.
Ivan Stanko