Vážení bratři a sestry, rád bych reagoval na příspěvek pana Ivana Stanka (jehož text se nachází zde a zde), který byl zaslán BJB sborům (27. května 2015). Nejprve bych na úvod vyjádřil souhlas s tím, co je uvedeno na začátku tohoto dopisu tedy to, že BJB stojí před historických rozhodnutím, které udá směr jakým se BJB bude v budoucnosti ubírat.

Také bych vyjádřil souhlas s myšlenkou, aby církevní soužití existovalo v duchu A) řádné interpretace slova (pravdy), B) křesťanské lásky, C) tolerance, a D) s ohledem na baptistické kořeny, ne však ve smyslu jak je uvedl a vysvětlil autor příspěvku. V jeho podání tyto motivy postrádají nezbytnou kvalitu a propracovanost, která je nezbytná k seriózní argumentaci.

A.

Je přesvědčení o "jedné interpretaci pravdy" opravdu iluzí? Jsem rád, že autor pochopil rozdíly, které setrvávají mezi BJB a ŘKC a rozhodl se podpořit návrh na ukončení spolupráce s ŘKC. Toto asi autor neměl na mysli, když svůj článek psal. Moje (ne)pochopení toho co autor říká, ilustruje, že pokud člověk přestane hájit základní pojem autorského záměru a odevzdá toto rozhodnutí čtenářům (jak to propagoval Jacques Derrida a další postmoderní autoři), jakákoliv komunikace se stává téměř nemožnou. I autor příspěvku psal s určitým záměrem a očekával, že jeho čtenáři mají schopnost najít "jednu interpretaci" slov. Pokud by o tom nebyl přesvědčen, bylo by pro něj zbytečné vůbec něco psát. Je proto zcela nelogické na jednu stranu propagovat myšlenku mnoha interpretací a autorských záměrů, a pak zcela paradoxně, použít pravý opak (tj. systém jedna intepretace) na vyjádření své myšlenky. Toto je při nejmenším nekonsistentní.


Odvolávání se na historii křesťanství jako příklad podporující mnohočetnost interpretací je přinejmenším naivní. Tento argument spíše podporuje, nežli oslabuje přesvědčení o "jedné interpretaci pravdy." V teologickém světě debat, herezí, a doktrín bylo přesvědčení o poznatelnosti a pochopení správného záměru biblického textu nepostradatelné. Pokud by tomu tak nebylo tak by k dnešní církvi patřili potomci Areiose (SJ), modalisté, či mormoni a koncil v Nice by byl hloupou fraškou kvůli jednomu písmenku (homoiousios vs. homoousios). Protože věřící byli přesvědčeni o správné a jednotné interpretaci Bible nejsou dnes tyto hereze součástí křesťanské věrouky. Námitka, ve smyslu že otrokářství bylo původně odůvodněny biblicky, byla již v minulosti adresována (např. Tim Keller, Reason for God, str. 62-65.)  

B.

Autor, se svými komentáři také dotýká otázek, co lze a nelze, dle jeho názoru, považovat za biblickou lásku.

1.   Naznačuje snad autor, že přesvědčení o správné interpretaci textu (Bible) je znakem nebiblické lásky?

2.   Připadá mu nebiblické milovat ty, kteří jsou nám blízcí svým myšlením a také tím co říkají (tedy křesťany-protestanty)?

3.   Vidí snad biblickou lásku v rozporu s dialogem, který se vyznačuje učitelským postojem jednoho ke druhému, je množinou samostatných monologů, pokusem přesvědčit ostatní na svoji stranu?   Pokud nám jde tedy o pochopení a projevení biblické lásky, což jak autor správně naznačil je důležité, měli bychom vycházet z biblického textu a ne z našich osobních představ. Našli bychom tedy výše uvedené popisy (ne)biblické lásky v Bibli?  

1.   Na adresu prvního bodu bychom si mohli připomenout Ježíšova slova saduceům, kterým řekl, že bloudí, protože neznají Písma ani Boží moc (Matouš 22,29). Ježíš poukázal na to, že saduceové špatně vyložili SZ, že jejich interpretace byla chybná. Ježíš tedy hájil "jednu interpretaci pravdy" byl tedy tím pádem nemilující? Bylo by tedy od Ježíše více láskyplné (biblické) ponechat saduceům jejich mylnou interpretaci?

2.    Druhý bod nám poskytuje podobné dilema, pokud nám jde o to definovat lásku biblicky. Jak Ježíš tak i třeba apoštol Jan vyzývali věřící, aby se milovali bratrskou láskou, protože jsou v Kristu (1 Jan 4,21 nebo Gal. 6,10). Je možné, že autor článku chtěl naznačit spíše myšlenku, že milovat "pouze" (v dnešní ekumenické době celkem kontroverzní slovíčko) své bratry a sestry v Kristu a nikoho jiného je nebiblické. Pokud by to tak nevyjádřil tak bych souhlasil. Křesťané jsou povoláni milovat nejenom své bližní v Kristu, ale také své bližní, kteří v Kristu nejsou. Snad není zapotřebí si vysvětlovat jak taková láska k vlastním (křesťanům) a nevlastním (nevěřícím) má vypadat.

Na druhou stranu je potřeba rozhodnout na základě čeho tyto skupiny definujeme. Riziko je, že pokud naše rozlišení stojí na špatném základu, naše pokusy milovat budou vlastně skutky nenávisti. Jak by to vypadalo, pokud bych se např. rozhodnul, že mormoni jsou křesťané jako já. Začal bych se k nim chovat (milovat) jako k věřícím a přestal bych jim zvěstovat. V očích světa by moje chování vypadalo jako velice milující, ale v očích Božích by to byla nenávist, které jenom mylně utvrzovalo skupinu nevěřících ve lži, vyúsťující ve věčném zatracení a odloučení od Boha.  

3.     Pro třetí bod bych navrhoval změnit slovíčko dialog na něco jiného, třeba -- rande. To myslím lépe vystihuje autorovo očekávání od takových setkání. Dialog, zvláště v teologickém kontextu se většinou vyznačuje učitelským postojem, monology a přesvědčováním (Ježíš a Nikodém [Jan 3] a nebo Pavel v Athénách [Skutky 17]). Následující vysvětlení, že je třeba se poučit z toho kam takové "dialogy" vedou s nevěřícími (stoupenci jiných náboženství) nebere v potaz zaslepenost lidského srdce, nepochopení a odpor k duchovním věcem (1 Kor. 2,14), ve kterém nadchází změna pouze z Boží milosti. Pokud tomu tak není, museli bychom konstatovat, že apoštol Pavel se zřejmě nikdy nepoučil. Přestože byl mnohokrát bit a kamenován (2 Kor. 11,25) neúnavně kázal, učil, a dělal to samé a dokonce se zapřísahával, ať je sám zatracen, pokud by se to změnilo (1 Kor. 9,16).   Co je to tedy biblická (pravá křesťanská) láska? To je velice rozsáhlý pojem, který obsahuje mnohé dimenze a není prostor, abychom jej zde do detailu řešili, ale v kontextu autorova příspěvku bych rád zdůraznil, co již částečně zaznělo. Křesťanská láska vůči věřícím i nevěřícím by měla být imitací lásky Krista (1 Kor. 4,16). Ten jak je vidět z evangelií je přesvědčen o jednotné interpretaci Písma, miluje jednak nevěřící, ale hlavně také své ovečky (Jan 10,10) a neváhá poukázat na teologické chyby, pokud se vyskytnou. Přesto však zůstává dokonale milující.  

C.

Duch tolerance (teologické plurality) jaký je zdůrazňován ve článku, tak jako v případě biblické lásky, znovu postrádá na definiční kvalitě. Ačkoliv autor jasně neudává, jak definuje teologickou pluralitu (toleranci) jeho poznámky jako např. iluze jedné interpretace nebo že "interpretační pokusy Božího zjevení mohou být četné" dávají najevo, že jeho smýšleni, ať si to uvědomuje nebo ne, je ovlivněno tzv. novou tolerancí.

Souhlasím, že je nesprávné někoho nutit věřit tak jako já, ale zároveň z toho nevyplývá, že je špatné se pokoušet lidi přesvědčovat. Tento názor nepramení z Bible (asi není třeba znovu připomínat apoštola Pavla, který se neustále snažil přesvědčit ostatní o pravdivosti evangelia). Naopak tento názor je symptomem právě nové tolerance, která zaplavuje současnou společnost. D. A. Carson jí nazývá novou tolerancí, neboť začala nahrazovat "starou" toleranci. Problém je, že nová tolerance není biblická a už vůbec ne tolerantní. Vyznačuje se názorem, že člověk má povinnost uznat rozdílné názory. Nový druh tolerance již nehájí práva na existenci rozlišných názorů, ale vyžaduje, že všechny názory jsou považovány za stejně hodnotné. To vše bez ohledu na to zdali tyto názory jsou vůbec logické a konsistentní. To vše ve jménu solidarity a podle některých "biblické lásky."

Jenže sám Bůh je zastáncem tzv. staré tolerance, která umožňuje diskuzi (v denominaci, mezi denominacemi, náboženstvími i sekulárními organizacemi), souhlas i nesouhlas, poznatelnost pravdy, logickou konsistenci a nevyžívá se v postmoderní dekonstrukci. To je koneckonců vidět i v Písmu. Bůh lidi vyzývá, aby ho následovali, aby činili pokání, aby přijali jeho oběť v Kristu, a byli spaseni "pouze" vírou. Mnozí se těmto výzvám vzepřou, mají na věci jiný názor (Řím. 1). Boží odpověď však není v duchu nové tolerance ve, které se Bůh "uskromní" a bez oponování uzná validitu rozdílných názorů. Naopak, Bůh nekompromisně konstatuje, "nebudete-li činit pokání, všichni právě tak zahynete" (Luk. 13,5).

Je paradoxní, že nová tolerance, která se snaží propagovat image pochopení, solidarity, a rovnoprávnosti je ve skutečnosti velice netolerantní a arogantní. V teologickém kontextu se nová tolerance vyznačuje, právě tím co je v některých místech vidět i v příspěvku. Pravá tolerance, která jak doufám charakterizuje tuto reakci je založena na přesvědčení, že určité názory jsou z biblického hlediska nadřazené, že autor má právo se vyjádřit, ostatní mají právo s respektem reagovat a neupírat mu jeho názory i když je třeba vůbec nesdílí. (Detailní studii na toto téma lze najít v D. A. Carson, The Intolerance of Tolerance)  

D.

Autor naznačuje, že řešení teologických otázek, a jejich následná praktická aplikace, by se měly dít tak aby to odráželo baptisticky charakteristické rysy. Zvláště je zde pak vychválen způsob, jak byla situace řešena baptistickým sborem Praha 4. Pro jistotu jsem si ověřil kontext a pravděpodobně se jedná o reakci na nepřijetí sboru Chelčického na posledním SD. Trvalo by moc dlouho probírat příspěvek pražského sboru tak jen shrnu, co si myslím, že autor ohodnotil jako kladné a na co poukazoval ve svém příspěvku. Autorovy se zřejmě líbilo to, že pražský sbor zavrhl odmítnutí přijmout sbor Chelčického do BJB kvůli rozlišné teologii. S tím, že přijmout a akceptovat rozdílné teologie, nebo různá pochopení biblického svědectví, je charakteristickým rysem baptistů a to i z historického hlediska.

Nechci zde řešit otázku nezačlenění uvedeného sboru do BJB, neboť sbor a jeho učení neznám. Poukazuji na tento způsob myšlení v kontextu diskutované ekumeny, kde ho také autor vyjádřil. Podle jeho názoru bychom měli ekumenickou spolupráci s ŘKC vidět tak jak pražský sbor vidí začlenění sboru Chelčického do BJB, tudíž být otevření a vstřícní ke skupinám, které se od nás teologicky liší. To je přece odkaz našich baptistických předků. Jenže tohle bych zrovna netvrdil.

Zaprvé takovýto výrok ignoruje důležité teologické třídění (traige) a zadruhé to neodráží odkaz, který nám zanechali naši baptističtí předchůdci. Pokud klademe důraz na to zůstat věrni baptistickým ideálům tak samozřejmě souhlasím. Co to ale opravdu znamená? Ve zveřejněných zásadách BJB (http://www.bjb.cz/ke-stazeni/category/1-dokumenty-bjb), se píše následující, "Baptistické sbory navazují na svědectví a praxi prvotní církve a duchovní protestantské reformace v Evropě. K jejím ústředním principům se hlásí. Nemají závazné církevní konfese, vyznavačské dokumenty prvních století církve (Apoštolské vyznání víry, Nicejsko-cařihradské vyznání a Chalcedonskou definici) však pokládají za svědectví křesťanské pravdě."

Z tohoto stanoviska vyplývá několik věcí. Ano čeští baptisté nemají oficiální konfesi. To není ryze baptistická zásada, kterou se každá baptistická denominace řídí, neboť z historie lze vypozorovat mnoho baptistických konfesí (např. Londýnské konfese 1644 a 1689). Přestože BJB nedisponuje oficiálním dogmatem, hlásí se k věrouce a doktrínám evropské reformace (ne Katolické proti-reformace) a vyznáním prvních století církve (ta jsou celkem obecná a většinou řešila hereze ohledně christologie). To je velice závažné a závazné prohlášení, které se zasazuje o určitý teologický postoj a má vliv na současnou diskuzi o ekumenické spolupráci s ŘKC.

Stačí se zaměřit na čistě baptistické odkazy reformace, jako byla např. Londýnská konfese 1869. Jak by BJB měla řešit současnou situaci o ekumeně, aby také zároveň zachovala své odvolání na evropskou protestantskou (baptistickou) reformaci? Stačí si tuto konfesi přečíst a je hned jasné, že základní přesvědčení autora dopisu (o autoritě a neomylnosti písma, jedné interpretaci pravdy, čí nové tolerance ŘKC teologie) je v jasném rozporu s výše uvedenou konfesí. Zkrátka, svými postoji se autor vzpírá zásadám, které BJB oficiálně zastává. Je samozřejmě možné, že se autor může těmto zásadám (věroukám) přizpůsobit, nebo je oficiálně přepsat, nebo opustit BJB a začlenit se do denominace, která sdílí jeho věrouku. Každopádně odvolávat se na to co by BJB měla historicky zastávát, by nevedlo (pokud chceme být konsistentní) k ekumenické spolupráci, jakou si autor představuje ba naopak (jsem samozřejmě ochoten prodiskutovat jednotlivé body odkazů evropské reformace a porovnat je s věroukou ŘKC).   

Opravdu si myslím, že autor má pravdu, když konstatuje, že stojíme na prahu důležitého a historického rozhodnutí, které rozhodne kterým směrem se BJB bude v budoucnu ubírat. Rád bych tímto příspěvkem apeloval na všechny, kteří jsou ochotni naslouchat a hluboce přemýšlet o současné situaci. Modlím se, aby vám Bůh pravdy dal moudrost a milost oddaně následovat jeho Syna a našeho pána Ježíše Krista.  

v Kristu,  

Antonín Váhala
spolupracovník sboru BJB Kroměříž

Antonín se přistěhoval do Olomouckého kraje aby mohl založit sbor v Přerově a zároveň učit na Českém biblickém institutu v Kroměříži. Má ženu a pět dětí. Uvěřil ve Spojených Státech, kde také vystudoval M.Div. a Th.M. na Southeastern Baptist Theological Seminary. V současné době pracuje na Ph.D. disertaci (historie české reformace) na New England Universitě v Armidale (Australie). 
učitelé Českého biblického institutu v Kroměříži